Hlavní obsah

Miroslav Žbirka: Česky zpívám jenom v Ordinaci

Foto: archiv Mira Žbirky

Miro Žbirka natočil nový singl. Tušíte kde?

Miroslav Žbirka působí stejně mladistvým dojmem, jako když ve třiceti dobyl Čechy a federální pop music, i když narozeniny oslaví už tuplované. Dostal k nim muzikantsky exkluzivní dárek.

Článek

Dal sis hezký dárek ke kulatinám. Natočil jsi singl v legendárním beatlovském studiu Abbey Road. Jaké jsi měl pocity, když ses tam dostal?

„Jen poopravím: ten dárek jsem dostal. A pocity? Velice často, když jsem býval v Londýně, jsem se k tomu studiu zašel podívat. Projít se po přechodu, podívat se, jak se tam fotí Japonci, pak si v kavárně u metra koupit nějaký suvenýr, nejčastěji novou knihu o Beatles, a zase zpátky. A řeknu ti, že ten pocit, kdy pro tebe najednou neplatí cedule NO ENTRY, kterou tam mají u vchodu, je fantastický.“

Splněný dětský sen?

„Volal jsem tam, v kolik mám přijít, a oni mi chtěli udělat dobře a říkali, že můžu přijít až na jedenáctou. Tady doma za takovou zprávu vždycky bývám rád. Tam jsem byl zklamaný. Byl bych tam chtěl být od samého začátku, od sedmi od rána. Ale dělal jsem jako by nic. Pro mě je Abbey Road z hlediska Beatles naprosto nejdůležitější místo. Tam vzniklo to nejpodstatnější. A teď jsem prošel vrátnicí, na recepci mě vyzvedl chlapík a šli jsme k režii, kterou jsem poznával z fotek, ale už zdálky jsem slyšel perfektní zvuk bicích. Ty zněly! Konečně jsem jednou přišel do studia a slyšel jsem definitivní zvuk bicích.“

Přijet se podívat na téměř pietní místo, a přitom s povinností pracovat, to je špatná kombinace. Jak jsi s tím dilematem bojoval?

„Jako schizofrenik. Začalo to tím, že mě pořád nechtěli pustit dolů do studia, kam jsem pořád pokukoval oknem. Pořád se chtěli bavit o mé písničce Love Shines, kterou jsme měli točit. Nakonec jsme to vyřešili takovým kompromisem. Se Samem, kterého mi tam přidělili, jsme se chvíli povinně bavili o práci, kterou jsme měli před sebou, a já po chvíli vždycky vypálil otázku: Hele, ty jsi remasteroval Help? A on že ano. A ty jsi poslouchal všechny ty originální pásky? Ano, a znovu jsem je mixoval, odpověděl a přehodil výhybku. A poslyš, Miro, v tom refrénu Love Shines bys měl… A pak mi zase utrousil, že remixuje Magical Mystery Tour, která má vyjít na Lennonovy narozeniny, chvíli mě tím škádlil a zase se vrátil k té mé písničce.“

Foto: archiv Mira Žbirky

Nový singl byl natočen v přeslavném londýnském studiu Abbey Road

Od koho byl tak hezký a jistě ne levný dárek?

„Dílem od mé ženy Katky, dílem od nahrávací firmy Universal. A levný jistě nebyl, jenže u dárků je výhoda, že obdarovaný nemá znát cenu. Ale úplně původně to vzešlo z mé hlavy. Jelikož máme v Londýně byt, jezdíme tam relativně častěji než dříve a mně už se přejedlo chození po turistických cílech. Začalo mi připadat jako hřích, že jsem tak často v takové hudební Mekce a nic jsem tam ještě nenahrál. A tak jsem se začal stýkat s muzikanty a producenty a zrál ve mně nápad něco v Londýně časem natočit. Vleklo se to, a nakonec to dopadlo tak, že jsem přeskočil všechny mezistupně a poprvé jsem v Anglii nahrával rovnou v Abbey Road.“

Padla tu zajímavá informace, která se nedá přejít. Máš byt v Londýně. Znamená to, že po mamince polovičního Angličana Mira Žbirku to táhne domů? Nebo ještě jinak, šířeji: kde jsi vlastně doma?

„V Londýně jsem rád, navíc bydlíme ve čtvrti, kde žila i maminka a ještě tam mám žijícího strýčka. Ale doma je pro mě dodnes Gunduličova ulice v Bratislavě, kde jsem vyrůstal. A některé obrazy mi i po těch desítkách let pravidelně naskočí: když prší a já se dívám z okna, můžu se nacházet kdekoli, ale v duchu jsem doma v Gunduličově ulici. I když ten dům už je zbořený a místo něho tam stojí kubánské velvyslanectví. Naproti stojí muzeum významného básníka Janka Jesenského, kde v době mého dětství ještě bydlela vdova po něm a já si k ní chodíval hrávat a ona mí čítávala básně. Musím se do toho muzea zajít podívat. Naposledy jsem tam byl se školou a všechno bylo jako za jejího života.“

Čekal jsem v odpovědi nějakou zajímavou londýnskou adresu…

„Anglie je spíš vysněný domov. Maminka byla Angličanka, a i když jsem já do Anglie nejezdil, spousta věcí, které se mi líbily, pocházely odtamtud a měly magický nádech: auta, fotbalisti, kapely, taky humor. Tu magii jsem si uchoval, a když jsem v Londýně, chodím městem a hledám ji tam. Zřejmě už to budu mít do smrti nastavené jinak než můj syn, který nedokáže pochopit, že se naše generace může radovat z toho, že jede do Vídně. Pořád jako bych cítil hrozbu, že někdo najednou řekne: A vy nepojedete nikam!“

Foto: archiv Mira Žbirky

Je čas na práci, a pak na relaxaci. A pes Max je u toho samozřejmostí!

Vrátila se maminka někdy do Anglie?

„V šedesátých letech se tam ještě dostala s bratrem, ale pak už se tam nepodívala. Když už jí v tom nebránil režim, nedovolilo jí to zdraví.“

Jak se mezi tvé domovy vměstná Praha, kde žiješ?

„Předně jsem se tady oženil, už je to čtyřiadvacet let. Ale to by ještě nic neznamenalo, protože byt jsme měli tady i v Bratislavě a bývali jsme chvíli tady a chvíli zase tam. Pokud si to správně vybavuju, trvalé bydliště jsem si tady zřídil proto, že by nám jinak nevzali dceru Lindu do školky. Když došlo na rozhodování, kde zakotvit, převážil ve mně kočovný muzikant, který může žít víceméně všude, ale u Katky jsem si tím už tak jistý nebyl. Taky její rodiče se nám mohli lépe starat o děti než moje matka, která tehdy byla už hodně stará. Nemluvím už o tom, že k Praze jsem měl vždycky vřelý vztah, protože jsem tady jako kluk, když mě tu otec nechal na dva dny samotného, viděl v kině Sevastopol Perný den. Není ostatně umění mít rád Prahu.“

Foto: archiv Mira Žbirky

Miro Žbirka má pověst skromného zpěváka, který si skládá sám

Na Slovensku tě stále přijímají jako svého?

„Tuhle otázku možná někdo řešil v době, kdy se dělil společný stát. Čas to vybalancoval. Jsi po dlouhé době první, kdo se mě na to ptá.“

Mluvíš stále slovensky, neuchýlil ses k češtině. Platí to i ve tvé nové tvorbě?

„Česky zpívám jen v úterý a čtvrtek v Ordinaci v růžové zahradě. A podávám stabilní výkony. I mimo to občas zazpívám něco česky, například když jde o duet s českou zpěvačkou. Jeden Řek mi řek, kolik je v Řecku řeckých řek – to za ty roky zvládám, ale zpívám stále slovensky, protože mi to připadá nejpřirozenější. Jiná věc je angličtina. Už to přestal být jazyk imperialistů, jak nám to vtloukali do hlavy a trestali zákazy, když se něco v tom jazyku zahrálo mimo schválený scénář. Zpívat anglicky mě baví, je to zajímavá výzva, něco úplně jiného než slovenština. Už jsem dokonce začal psát v angličtině i texty, ale píšu je jen v Londýně, kde mi připadá, že je to jaksi samozřejmější.“

Foto: archiv Mira Žbirky

Na bicí hraje Mirův syn David...

K Praze musíš mít citovou vazbu i z jiného důvodu. I když pop music byl celostátní fenomén, teprve ten, kdo dobyl Prahu, byl hvězda. A tys ji dobyl. Vyprodané Lucerny, Zlatý slavík… Jak na to všechno vzpomínáš?

„Vzpomínám si přesně, jak mi zavolal jeden tvůj kolega z Mladého světa, že se mnou chce udělat rozhovor, protože prý jsem se stal Zlatým slavíkem. A já zavěsil a ani jsem to neřekl kapele, protože jsem si myslel, že je to fór a já budu za idiota. Pak se to potvrdilo a já si říkal, jak je ten život nevyzpytatelný, jak tě někam dostrká, i když se tam vlastně původně ani nehrneš. Já jsem v začátcích vůbec nechtěl být sólista. Kdyby nás s Lacem Lučeničem nevyhodil Janko Lehotský z Modusu, byl bych dál nejspokojenější jako řadový člen skupiny. Nedávno jsem v antikvariátě narazil na staré Melodie a v nich na fotku, jak mě dav diváků vyhazuje po koncertě v Klicperově divadle nad hlavy. To bylo v éře, která předznamenávala Zlatého slavíka. Na Václavském náměstí jsem potom neušel souvisle ani dvacet metrů bez podpisování. Předtím jsem po něm chodil volně. A já to pořád bral obezřetně, protože mě by nikdy nenapadlo, že někdo s takovouhle fyziognomickou výbavou, v jednom tričku, může být Zlatý slavík. Měl jsem dojem, že se k němu chodí jinými cestami. A dlouho jsem nevěděl, jak se v té pozici chovat. Už ne tričko, ale sako? Stačí jedno? Nebo dvě? Deset? Nějaké zlaté sako?“

Foto: archiv Mira Žbirky

Pro svou vlídnost a absenci skandálů je Miroslav Žbirka stále velmi oblíbený zpěvák

Však ono se k němu do té doby taky chodilo jinými cestami. Ty jsi prošlápl cestu civilnějším, méně salonním typům interpretů, než jací tu dosud kralovali. Uvědomuješ si to?

„To je jediné, k čemu docházím, když bych si v duchu měl zformulovat pár vět o sobě do přehledu dějin tuzemské pop music. Že jsem otevřel dveře dalším podobným interpretům, autorským interpretům. Shodou okolností přicházeli v jednu dobu víc ze Slovenska a já byl první z té řady.“

Po letošním životním kulatém jubileu tě příští rok čeká ještě jedno výročí – stříbrná svatba. Jak se ti to podařilo? Řekl bych, že je to obdivuhodné. Nebo není?

„A to se známe ještě o čtyři roky déle. A jako ty, taky se mnou přišla dělat rozhovor. Sice jen do studentského časopisu, ale protože narychlo zaskakovala za kolegu, neměla připravené otázky. A tak jsme šli jen tak na kafe a pak zase a znovu. Nebudu tvrdit, že mi to připadá jako běžná věc, protože vidím, co se děje kolem. Když si s někým rozumíš, jde to. Někomu i to přijde zatěžko, ale já nikdy nebyl typ, který by musel vymetat večírky. Je to zakódované v povaze. Já byl vždycky spíš rodinný typ, který se rád vrací domů a rád tam pobývá.“

Prožili jste za ty roky nějakou krizi, kdy už to vypadalo zle?

„Ne.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama