Muži a špatná nálada: Proč je tak moc rozhodí prkotiny?

Znají to nejspíš všechny ženy, které žijí v dlouhodobém vztahu. Můžete mít vedle sebe sebedokonalejšího muže, chlapa svých snů, ale když to na něj přijde, nejradši byste ho vykopla až na Měsíc. Když má chlap blbou náladu, je to na vraždu, případně sebevraždu.

Má hlad nebo ho škrtí trenky, je unavený z práce, případně mu něco podivně rachtá v motoru auta. To všechno a spousta dalších pitomin může způsobit, že vám do dveří místo bezva chlapa, kterého jste si vzala (bohužel v dobrém i zlém), nakráčí odjištěný granát.

Muži jednoduše nezvládají běžné nepohodlí, nekomfort a náznaky jakýchkoli komplikací. Vysvětlím vám to na jasném příkladu, na tom, jak to funguje u nás doma.

Když se náš devítiměsíční syn vzbudí v šest ráno, nemáme z toho radost ani jeden. Jenže já vstanu, udělám, co je potřeba, pravda, trochu u toho hekám, a než vypiju první kafe, ploužím se po bytě jako mátoha. Můj muž? Místo, aby si přehodil polštář přes hlavu a ještě se dospal, protože já ho v tu chvíli fakt nepotřebuju, leží a nadává. Miminko mu totiž nabouralo pohodové ráno a je potřeba, aby to všichni (já!) věděli.

A další příklad. Když má hektický den a v práci se ani nezastaví, vrazí vpodvečer do dveří a podrážděně hlásí, že má hlad, protože celý den nejedl.

Dovedete si představit to peklo, když třeba nemám zrovna uvařeno? Když nějaký ten hrnec na plotně je, je to lepší, ale stejně dokud nesní svou porci, brblá. Je prostě k nesnesení.

Na mou skromnou prosbu, aby se trochu uklidnil, že já se také celý den nezastavila a měla jeden suchý rohlík k snídani, který jsem si snědla za pochodu, jen mávne rukou. Jako by mi říkal: „Tvůj problém teď neřešíme, zlato, teď je na programu problém můj."

Už mnohokrát jsem přemýšlela, proč muži tohle běžné nepohodlí, které se čas od času nevyhne nikomu, neumějí zvládat. Jak je možné, že vrcholoví manažeři, kteří denně rozhodují o obchodech za miliony, koordinují činnost desítek či stovek lidí, jednoduše jsou mistři ve zvládání stresových situací, se kvůli kručícímu žaludku sesypou jak domeček z karet. Probírala jsem to i s kamarádkami, ale na nic kloudného jsme nepřišly.

Jediné rozumné vysvětlení je, že příroda, Bůh či soudruzi z NDR někde udělali výrobní chybu. Nebo možná, že by to silné pohlaví bylo až příliš silné a dokonalé, kdyby se umělo přenést i přes zařízlou gumu v zadku, a nebylo by to vůči nám ženám fér? Čert ví, a hlavně je to jedno, protože na reklamaci je pozdě, tohle „zboží“ není za co vyměnit, vadné jsou v tomto směru všechny kusy!

Faktem je, že když to na mého muže přijde, říkám si, že bych snáz zvládla péči o třicet dětí v mateřské školce než o něj.

Zpočátku (když jsem byla mladá a blbá) jsem se řídila pořekadlem „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Takže ode dveří volal naštvaný muž, z kuchyně ječela naštvaná žena. Celkem patová situace.

Proto jsem po pár letech zvolila jinou taktiku. Mlčím, nevšímám si ho, když mu mohu nabídnout řešení, nabídnu mu ho (dobře, mám trochu nepříjemný tón) – dám mu najíst, povolím mu gumu u gatí, polituju ho, prostě vlastně stejně, jako když pečuju o nemocné dítě. A ono to přejde. Odejde to tak náhle, jako to přišlo, a já mám doma zase fajn chlapa.

Ale to samozřejmě nemění nic na tom, že ten, kdo má na svědomí tuhle „sériovou chybu“, by se měl stydět. Takhle totiž nevypadá kvalitně odvedená práce :-).

A co váš chlap? Taky mívá blbou náladu?