Uštvaná matka: Tyhle hračky dětem koupí jen šílenec

Jaké hračky jsou spolehlivým lakmusovým papírkem psychického pominutí rodičů?

To je první velká chyba, kterou udělá každý rodič. Nijak se za ni nestyďte, chybujeme všichni a udělat dětem radost je vždy našim nejlepším úmyslem. Roztomilé růžové piano, žlutá flétnička, malá plastová kytara, hrající hrnec či bubínek jsou ovšem počátkem šílenství.

Číslu jedna jsme pořídili k Vánocům ono již zmíněné růžové piano, které bylo vybaveno i židličkou a mikrofonem. Nadšeně za něj hned usedlo jako pravá klavíristka a my jsme jako blázni mačkali spoušť fotoaparátu ve snaze zvěčnit počátky jejího hudebního nadání. Říkala jsem si, že až vyprodá koncertní sál, tato fotografie bude velmi cenná. Zprvu mi zvuk piana přišel poměrně příjemný, ba dokonce roztomilý. O něco málo později přestal mému uchu lahodit. Po zjištění, že piano nelze zeslabit, bylo vykázáno do dětského pokoje.

V době, kdy číslo jedna urvalo tlačítko ON/OFF a zvuk z tohoto mučicího přístroje začal vycházet zcela náhodně bez varování kdykoli během dne či noci, jsem začala přemýšlet, jak se ho zbavit. Dnes, rok a půl poté, bych místo zaplacených hodin piana raději zaplatila číslu jedna za to, aby na něj hrát nechtělo. S těmito hračkami tedy opatrně, stanou se součástí vašeho života a mohly by na vás zanechat trvalé následky, jako je pískání v uších, tiky, noční můry, nenadálý křik či pláč, nervová nestabilita, chuť vyskočit z okna, nebo z něj alespoň přístroj vyhodit.

Na dobu, kdy začneme s číslem dvě hrát společenské hry, jsem se šíleně těšila. Čas, kdy jsme stavěli dvacetkrát po sobě komín z dřevěných kostek a on i po dvacáté kupodivu ve výšce jednoho metru spadl, uplynul rychle. Bohužel jsem netušila, jak moc mě zasáhne tento další „vývoj“.

Nevím, jak to mají jiní rodiče, ale mně občas mé vlastní dítě snižuje sebevědomí. Přece není normální, aby mě pětiletý kluk vyklepl skoro pokaždé v pexesu. Vždyť ani neví, kde je odpadkový koš, tak jak může tušit, kde se schovává klokan? Myslím, že podvádí, ale nemám pro to důkazy. Číslo jedna se zapojuje do hry zcela ojediněle pouze v momentech, kdy se ani jeden z nás nedívá, aby ukradlo obrázek, takže mi taky moc nepomáhá, protože je to většinou ten, který se snažím najít. Když jsem posledně žádala jeho navrácení, na protest ukouslo krávě hlavu. Pexeso tedy hrajeme v době, kdy se cítím emociálně a nervově stabilní.

Občas zjistíme, že naše děti přišly do kontaktu s nebezpečnou hračkou až v momentě, kdy slyšíme řev či vidíme krev. Patří sem kladívko, šroubovák, motyčka, lopata, a dokonce i sekera. Můj bratr si zhruba v osmi letech usekl sekerou kus palce. Ráda bych napsala, že hraní se sekerou dětem nezakazuji, protože to piano mi fakt vadí, ale nechci být morbidní. Každopádně, ať už tyhle „hračky“ uschováte, kam chcete, děti si je vždycky najdou. Mají na to zvláštní detektor zabudovaný přímo v mozku, hned vedle detektoru sladkostí.

A s čím si hrají vaše děti?