Hlavní obsah

Pavel (59): Jsme spolu 37 let a nemoc na tom nic nezmění

Foto: Archiv rodiny

Ivana a Pavel mají dvě dospělé děti a těšili se na vnoučata, společné výlety a čas na koníčky. Ivanu ale postihla mozková mrtvice, která ji málem zabila. Jaké to je, zvládat trvalé následky, které ji upoutaly na invalidní vozík? Povídali jsme si o tom s Pavlem, který se o manželku vzorně stará.

Článek

Stačí minuta, aby se život převrátil vzhůru nohama a vzal směr, o který jste rozhodně nestáli. Hodně o tom vědí i manželé Bábkovi z Kroměříže. Žijí spolu už 37 let, rádi cestovali a těšili se z vnoučátek. Loni v listopadu však Ivana (56) cestou z práce zkolabovala a málem zemřela. Postihla ji mozková mrtvice, která ji zcela ochromila, a do dnešního dne je odkázána na péči ostatních, především svého muže. A s Pavlem jsme si o tom povídali.

Mozková mrtvice byla blesk z čistého nebe, nebo měla vaše žena potíže už před ní?

Asi týden předtím jsem Ivušku vezl na pohotovost, bylo jí špatně, motala se jí hlava a měla hodně vysoký tlak. Bylo nám ale řečeno, že to bude v pořádku, že asi někde nastydla... 11. listopadu odpoledne zkolabovala a záchranka ji odvezla do nemocnice v Olomouci. Prognóza byla špatná, doktor mi řekl, že pravděpodobně nepřežije, a když, tak už nebude ani chodit, ani mluvit.

Kdy se to otočilo k lepšímu?

Asi až na rehabilitační klinice, kam ji převezli z JIP. Chodil jsem za ní a učil se s ní cvičit a rehabilitovat, což se mi hodilo, protože se oddělení na Vánoce a svátky zavíralo, a tak se poprvé po dlouhé době mohla podívat domů. Vyrobil jsem jí chodítko, pravidelně jsme spolu cvičili, snažili jsme si povídat. Ivuška zatím spíš jen ležela, ale já už jsem viděl drobné pokroky.

Foto: Archiv rodiny

Zatím Ivana nevydrží sedět na vozíku moc dlouho, ale oba věří, že se jednou postaví na nohy a bude zas chodit

Jak vaše žena vnímá to, co se stalo a jak na tom je?

Uvědomuje si to – a nenese to vůbec dobře. Chtěla by chodit, nebýt závislá na pomoci druhých a chtěla by to rychleji. Tak jí připomínám, jak dřív jen ležela a teď už si sama sedne, s pomocí chodítka už kousek ujde. Je pravda, že jednu ruku a nohu neovládá, že řeč zatím není stoprocentní, ale já jí rozumím a na zbytku budeme pracovat. Hodně pomohlo, že manželku na nějaký čas převezli do rehabilitačního ústavu v Hrabyni – jen škoda, že pak jeho část předělali na infekční oddělení kvůli koronaviru, takže ji museli propustit.

Hlavní starost o manželku je tedy na vás.

Z valné části ano, ale pomáhají i děti. Už mají své rodiny, syn má dvě malé děti, dcera čeká první, ale pomáhají hodně. Dokonce byla doba, kdy mě museli zastoupit zcela, protože jsem musel na nenadálou operaci. Spadl jsem ze žebříku tak nešťastně, že to chtělo rychlou operaci páteře. Jsem rád, že jsem taky neskončil na vozíku, protože už jsem jeden úraz páteře měl předtím.

Foto: Archiv rodiny

Než Ivanu postihla mozková mrtvice, těšila se z role babičky

Kdo za vás převzal starost o manželku?

Právě děti a také místní organizace Včelka, která se jinak stará hlavně o seniory, ale k nám jezdili pomoci s koupáním a masážemi. Asi měsíc jsem nemohl nic moc dělat a zvedat, ještě teď si beru korzet, když chceme s manželkou vyrazit ven a zdoláváme jedenáct schodů, které máme před bytem.

Když sečteme váš zdravotní stav, celodenní péči o manželku a starost o domácnost, asi vám nezbývá čas na firmu, kterou jste měl.

Svoji malou zámečnickou firmu jsem musel zavřít, nestačil bych na práci ani fyzicky, ani časově. Nechtělo se mi do toho, ale musím být rozumný. Takže musíme vystačit s nemocenskou a ukrajujeme z úspor, které jsme si chystali na stáří – ale to se nedá nic dělat. Naštěstí nejsme nároční.

Foto: Archiv rodiny

Rodina vždy byla pro Ivanu nejdůležitější. A jak říká Pavel, právě rodina moc pomáhá i teď, v době rehabilitací po mrtvici

Jak vypadá váš běžný den?

Hodně času zabere cvičení, rehabilitace, máme zapůjčený motoped, na kterém manželka cvičí, několikrát týdně k nám dochází asistent, který pomáhá. Udělal jsem si kurz na Vojtovu metodu, takže i na tu dojde. Mezitím poklidím, nachystám, co je třeba, pomůžu Ivušce s oblékáním, večer ji vykoupu, ale o péči o sebe se velmi snaží sama – i proto, že o sebe chce pořád dbát a líbit se. Už se zvládne učesat, ale mytí nebo barvení hlavy je moje práce, na stříhání k nám jezdí kamarádka kadeřnice. Je prostě stále co dělat a co zařizovat, takže den uteče tak rychle, že ani nevíme jak, a jsem rád, když nastane osmá: lehneme si spolu do postele a díváme se na televizi.

Měl jste nějakou krizi, kdy jste to nezvládal fyzicky nebo psychicky? 

Já vlastně ani nevím jak, ale zatím to zvládám. I když musím přiznat, že jsem se musel obrátit i na psychiatrii. Ale od začátku jsem měl výhodu, že jsem uměl vařit, prát a uklízet, žil jsem nějakou dobu v Itálii a staral se sám o sebe. Je pravda, že se cítím hrozně unavený, a kdybych mohl, prospím několik dní. Na druhou stranu se ale o Ivušku starám rád a baví mě to. Máme se rádi a vím, že kdyby to bylo naopak, starala by se o mě stejně.

Foto: Archiv rodiny

Pochovat si vnoučata, hrát si s nimi – to je pro Ivanu hlavní motivace, proč usilovně rehabilitovat a pracovat na svém zdravotním stavu

Ti, kteří o někoho celý den pečují, většinou nemají čas na sebe. Najdete si ho občas? 

Na začátku jsem pomoc druhých zcela odmítal a chtěl jsem všechno zvládnout sám. Teď jsem ale rád, když se ohlásí na návštěvu třeba manželčini bývalí kolegové, kamarádky nebo někdo z rodiny. Naštěstí nás neopustili a vím, že když dorazí, je o ni třeba na hodinku dobře postaráno – a já mohu vyřídit, co potřebuji, a mít čas pro sebe. Dřív jsme s ženou rádi cestovali, jezdili na festivaly, na výlety. Teď bych byl šťastný, kdybychom mohli vyrazit třeba na odpoledne do zoo, změnit prostředí.

Na vozíku už se dá dojet na hodně míst?  

Ano, ale manželka na něm zatím dlouho nevydrží. Rychle se unaví a potřebuje si lehnout. Ale věřím, že jednou bude chodit – i kdyby s hůlkou nebo pomocí, ale po svých. Je to ještě mladá děvčica, měla by si ještě v životě něco užít! Hodně se snažíme oba – velmi by si přála být víc s vnoučaty, hrát si s nimi, nejen je posadit na klín, když sedí na vozíku.

Dávají vám lékaři naději na takové pokroky?

Věřím v to! Právě jsme začali s intenzivní terapií v Neurorehabilitační klinice Axon ve Zlíně, kde využívají i unikátní lokomat. Je to vlastně robot, do kterého ji zavěsí a on simuluje chůzi. Věříme, že jí to opravdu pomůže k větší samostatnosti.

Zmíněnou terapii nehradí zdravotní pojišťovna, proto byla na rehabilitaci paní Ivany vyhlášena sbírka. Můžete ji podpořit na dárcovské platformě Donio nebo prostřednictvím transparentního účtu 2601572011/2010, do poznámky pro příjemce stačí napsat „Iva Bábková” nebo uvést variabilní symbol 20037.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.