Hlavní obsah

Hana Sládková: Na amputaci se nejde připravit!

Foto: Liliya Krueger, Shutterstock.com

Lékař přijde se špatnou zprávou: bude nutná amputace. S čím se musí vyrovnat lidé, kteří přišli o končetinu po úraze či vlivem nemoci? O tom, co prožívají a jestli se mohou na život s omezením připravit, jsme si povídali s psychoterapeutkou Hanou Sládkovou.

Článek

Největší procento amputací provedou lékaři kvůli cévním chorobám dolních končetin. Často se jedná o akutní a chronické žilní nedostatečnosti, kdy se tkáň nedostatečně prokrvuje, nebo o přidružené komplikace vzniklé v důsledku diabetu.

Dalším důvodem, kdy lékaři přistupují k amputaci, je devastující zranění nebo špatné hojení ran. Dále se k amputaci musí přistoupit v případě maligního tumoru, například osteosarkomu. O končetinu mohou lidé přijít i v důsledku sepse po dlouhodobé infekci. Dá se s tím vůbec vyrovnat? Pomoc jim nabízí i psychoterapeutka Hana Sládková.

Co vás přivedlo k pomoci lidem po amputaci?

Jsem původně fyzioterapeut a s těmito lidmi jsem pracovala. Je mi blízký celostní náhled na člověka a pracuji se vztahem duše a těla. Tady se problematika propojila.

Někteří lidé vědí od lékařů dopředu, že amputace bude časem nevyhnutelná. Lze se na to vůbec připravit? 

Troufám si říct, že je nepřiměřené očekávat, že se na to lze připravit a smířit se s tím. Pokud to pacient ví dopředu, čelí zaplavujícímu strachu z neznáma, nejistotě a existenciální úzkosti. Je to stav akutní životní krize, po které už nejde pokračovat v životním stylu, na který byl zvyklý. Většinou v tu chvíli hodnotí dosavadní život a mění svůj pohled na priority. Pacienta zaplaví emoce, které je zapotřebí s ním sdílet, doprovázet ho v pláči, nejistotě, zlosti, pocitu nespravedlnosti i odevzdání. Je to neznámá cesta za neznámým cílem… To, jestli se s traumatem vyrovnají, záleží na mnoha faktorech. Třeba opora blízkých z rodiny, nebo i na povaze člověka, zda má zdravou sebedůvěru, nezdolnost a copingové strategie (strategie zvládání stresu).

Liší se v takové situaci přístup žen a mužů?

Ne, zásadně se neliší. Vždy to je životní zkušenost, která způsobuje psychické trauma a vyvolává velmi silné emoce. Nad těmi nejde mít kontrolu, zaplaví vás… Jediné, co lze mezi ženami a muži vypozorovat, je odlišné vnímání důsledků amputace. Ženy to víc řeší jako „vadu na kráse“, muži mají strach o roli živitele rodiny. Pro obě pohlaví je společný strach z toho, jak je bude akceptovat okolí, protože v současnosti platí diktát zdraví a krásy a „dokonalá tělo“ má vysokou hodnotu. Lidé po amputaci vědí, že tato estetická kritéria nesplňují, a to ohrožuje jejich sebedůvěru a sebepřijetí. Rozvíjí se u nich pocit, že jsou pro druhé méněcenní.

Říkáte, že mezi muži a ženami v tomto směru není moc rozdíl. Ale asi jinak vnímají omezení mladí a starší lidé… 

Akceptovat, že jste přišli o končetinu, to je nelehký úkol i bez ohledu na věk, protože víte, že jde o trvalé znevýhodnění. Nejobtížnější je přijmout to, že je to handicap, se kterým budete žít až do smrti. Když si to uvědomíte, je těžké nepodlehnout zoufalství, že už nic v životě nebude stejné jako před amputací. Mladí lidé řeší ztrátu atraktivity pro druhé pohlaví a obávají se, že nenajdou životního partnera, případně že o něj přijdou. Vzhledem k invaliditě je pochopitelná další významná obava ze ztráty zaměstnání, ze snížení životní úrovně a strach, že nebudou schopni zabezpečit rodinu. Bojí se, že nebudou žít plnohodnotný život, nebudou moci sportovat, bavit se, cestovat, jednoduše řečeno, bojí se ztráty možností.

Staří lidé se asi nejvíce obávají izolace a následné nesoběstačnosti. S tím souvisí strach ze ztráty domova, z vynuceného umístění ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízeních sociální péče.

Jak v tom může pomoci rodina, přátelé, okolí? 

Láska a podpora od rodiny a přátel je zásadní. Jistota, že má podporu, že se mu dostane pomoci, pacienta stabilizuje. Právě tato opora a jistota zásadně ovlivňuje i to, jak probíhá následná rekonvalescence.

Nejhůř na tom tedy budou osamělí lidé… 

Ano, jsou nejohroženější, a to bez ohledu na věk. Bez ostatních lidí, bez rodiny nebo přátel se neumíme obejít, potřebujeme svůj život sdílet s ostatními, jsme sociální tvorové. Potřebujeme pocit vzájemnosti a sounáležitosti, protože nám přináší úlevu a posílení – a to zvlášť v krizových situacích. Z toho vyplývá, že nejlépe jsou před devastujícím dopadem traumatu ochráněni lidé, kteří nejsou sami, ale mají pevné, intenzivní vztahy s blízkými lidmi, ať je to rodina nebo blízcí přátelé.

Foto: UfaBizPhoto, Shutterstock.com

Vyrovnat se s tím, že jste přišli o část těla je složité, ale naštěstí v tom mohou pomoci technologie i moderní protézy

Jistě jste se potkala s lidmi, kteří se litují, či dokonce vyhrožují sebevraždou. Nebo jsou naopak totálně odevzdaní a bez vůle cokoli dělat. Jaký z těchto přístupů lze lépe zvládnout a změnit?

Přístup psychoterapie a volba metod je velmi individuální. Vychází z osobnostního nastavení pacienta. Jsou lidé, kteří zvládají životní těžkosti úspěšně, jsou optimisté, mají dostatek resilience (nezdolnosti), sebedůvěry a sebeúcty a chtějí mít kontrolu nad chodem událostí. Ti si většinou najdou nějaká pozitiva i na amputaci a prakticky uvažují o životě s protézou. Posilování sebeúcty lze trénovat – připomínat si vlastní pozitivní vlastnosti, přednosti, úspěchy, a bojovat tak se sebezničujícími myšlenkami. Pomáhají na to afirmace, tedy věty typu: „Stojím za něco“, „Viditelné zmrzačení ze mne nedělá méněcenného člověka“, „Jsem schopna milovat a být milována“, „Mohu přijmout svůj handicap a nemusím mu věnovat sebezničující pozornost“.

Co, kromě psychických obtíží, je po amputaci pro pacienty nejhorší? 

Je to bolest končetiny, kterou už nemají. Říká se jí fantomová bolest, na kterou si stěžují téměř všichni amputovaní. Může mít charakter vystřelující, bodavé, tlakové, tepavé nebo pálivé bolesti, anebo třeba i svědění, šimrání. Její skutečná příčina není známá, ale výzkumy s pomocí zobrazovacích metod ukazují na aktivitu v těch částech mozku a míchy, které byly původně se ztracenou končetinou propojené. Bolest se dá pochopit jako signál organismu, že „tady není něco v pořádku“.

Foto: ChooChin, Shutterstock.com

Většinu lidí po amputaci trápí fantomové bolesti

Pokud jsem to dobře pochopila, tak nejzásadnější je najít si nový způsob života a smířit se s ním.

Ano, pro někoho je zásadní, jestli bude moci nadále třeba řídit auto, pro někoho pohyb po domě nebo bytě, další potřebuje vědět, že zvládne rekvalifikaci a bude mít práci a zůstane mu ekonomická nezávislost. Ti, kteří se umí zaměřit na řešení problému, se začnou zabývat právě plánováním toho, jak novou situaci vyřešit, jak udělat potřebné úpravy – naučí se v novém životě fungovat. Ti, kteří jsou zaměřeni spíš na emoce, najdou úlevu v rodině, mezi přáteli nebo odborníky – ti jim dají potřebnou podporu a motivují je k tomu, aby převzali odpovědnosti za svůj život – i ten nový, po amputaci.

Už jsem slyšela i to, že se lidé po amputaci „našli“ v nové situaci natolik, že ji považují za pozitivní zkušenost…

Přestože je amputace pro člověka vysoce traumatickou událostí, nemusí vždy končit trvalými negativními důsledky na psychiku a kvalitu života. Setkávám se s lidmi, kteří se dokázali s tímto zákrokem vyrovnat a u některých se dostavil posttraumatický rozvoj osobnosti. Slýchám od nich, že si teď víc věří, že zvládnou i těžké chvíle. I oni připouštějí hluboké strádání, stres, emoční zmatek a obavy spojené s nejistotou a smutkem. Ale jejich růst se rodí právě z tohoto emočního zápasu. Začali běhat, lyžovat, jezdit na kole, hrají sledge hokej, pustili se do sportů, které nikdy před úrazem nezkoušeli. Změnili profesi nebo se dokázali vrátit do původní práce, nebo si našli konečně čas a prostor pro dlouho odkládané koníčky a zájmy. Setkala jsem se s klientem, který díky amputaci získal sílu vzdát se závislosti na drogách, srovnal si osobní život a následně se oženil.

Se životem může zásadně zamávat i pracovní či školní úraz. Víme, kdy máte nárok na odškodné!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.