Hlavní obsah

Pádluji jedině v rukavicích

Foto: pavelsporcl.com

Pavel Šporcl se svými modrými houslemi

S Pavlem Šporclem jsme si dali sraz v jedné pražské čajovně. Přišel - jak jinak - s houslemi pod paží. Náš rozhovor začal velmi příjemně, při šálku japonského zeleného čaje a v poklidu jednoho úterního odpoledne.

Článek

Pavle, vy se živíte vlastně „rukama", jak si na ně dáváte pozor, aby se nic nestalo?

Ani vlastně nevím. Samozřejmě nedělám nic velice nebezpečného. Odmalička mám ale vsugerováno, že si prostě s rukama nesmím nic udělat. Na druhou stranu kdybych se pořád něčeho bál, tak bych nemohl dělat pomalu nic, takže hraju tenis a lyžuju, což je taky poměrně nebezpečné, ale bez toho by snad ten život ani za nic nestál. Dokonce jsem byl jednou v životě na vodě - byla to paráda, ale raději jsem pádloval v rukavicích. (smích)

Odkud pocházíte?

Jsem z Českých Budějovic a v Praze jsem od konzervatoře. Před rokem a půl jsme se ale přestěhovali na venkov do Posázaví, takže teď už chci jen venkov, klid a lesy - i kvůli rodině.

Rozmýšlíte si věci předem, nebo jednáte spontánně?

Já myslím, že si všechno hodně rozmýšlím, ale většinou to stejně dopadá jinak, než jsem čekal. (smích) Jsem narozen ve znamení Býka a my neradi něco měníme. Možná jsme my chlapi celkově takoví, to ale neznamená, že bych se nechtěl posouvat dopředu v životě i v hudbě, viz třeba šátky nebo moje modré housle.

Foto: pavelsporcl.com

Nerad něco měním

Co jste měl odmalička nejvíc v hlavě? Moje dítě má v hlavě jenom vlaky...

To bych já vlastně mohl také, protože můj dědeček byl strojvedoucí. Ale u mě to opravdu vždycky byly housle. Ve dvou a půl letech jsem dostal plechové housličky a od pěti let už jsem hrál na ty malinké, osminové, ale opravdové. K nim mě přivedla maminka, která se mnou celé dětství cvičila.

Já sama si nedovedu představit, že bych měla doma kluka, který by vrzal na housle...

...a to můj bratr hrál ještě k tomu na violoncello! Měl jsem dlouhé a hubené prstíčky, a tak jsem začal na housličky. Cvičil jsem nejprve pět minut denně, nešlo o dril, spíš aby mě to bavilo a nezošklivilo se to hned na začátku. Později jsem samozřejmě cvičil víc, před vstupem na konzervatoř dvě hodiny denně. Teď cvičím tři čtyři hodiny.

Kdy jste měl první koncert a jak to dopadlo?

Už v těch pěti letech, protože můj pan učitel v Budějovicích i maminka chtěli, abych hrál co nejvíc, abych si zvykl na lidi, na pódium i na ten stres. Takže jsem odmalička hrál několikrát do roka, na „lidušce" (Lidová škola umění) a také při různých jiných příležitostech. Třeba když byl Mezinárodní den žen, chodili jsme s družinou do domova důchodců... Na tom prvním koncertě jsem hrál, myslím, skladbu Sedí liška pod dubem. Bylo skvělé, že jsem vystupoval tak často, zbavil jsem se trémy a vždy se na vystoupení těším.

Foto: pavelsporcl.com

Do hudby se vždy úplně ponořím

Který autor je vám nejbližší, koho interpretujete nejraději?

Já to mám tak, že vždy hraju nejraději toho skladatele, kterého zrovna hraju. Takže momentálně je to Johann Sebastian Bach, protože mě teď ve Francii čekají čtyři bachovské koncerty. Vždycky se do toho musím stoprocentně ponořit. Ale jako správný Čech miluju české skladatele, např. Smetanu s Dvořákem, to jsou nádherné věci a cítím, že bych je měl hrát.

Kdy a jak se u vás přehoupl ten moment, že jste začal koncertovat v zahraničí?

Jezdím tam vlastně odmalička. Už za minulého režimu, i přes všechny problémy s vízy a podobně, jsem jezdil třeba do Německa nebo Španělska, po revoluci jsem pět let studoval v Americe a teď mám v Paříži agenturu, která se o mě stará. Jezdím po celém světě, například každý rok a půl do Japonska a teď bych měl letět do Rio de Janeira - tam jsem ještě nebyl, snad to vyjde... Výhodou klasické hudby je, že se nepotřebujeme vyjadřovat nějakým konkrétním jazykem a pohybujeme se po světě bez větších problémů.

Na kterou akci byste mohl naše čtenářky pozvat v nejbližší době?

Budu hrát 11. března v Betlémské kapli v Praze. Půjde o benefiční koncert, jehož výtěžek bude směřovat na Poradnu pro ženy a dívky. Moc všechny zvu. Vstupenky jsou k dostání v síti Ticketportal.

Foto: pavelsporcl.com

Teď už se na koncerty těším

Proč takový koncert vůbec děláte?

Dělám hodně benefičních vystoupení, myslím, že je potřebné pomáhat. A ženy mám rád! Ono by to bez nich moc nešlo. (smích) Sám mám doma „babinec", tři ženské, jednu kočku a jednoho kocoura - ten jediný mě drží nad vodou - takže je u nás dost veselo.

Máte učitelské nadání? Mohl byste svoje zkušenosti předávat dětem?

Děti mám moc rád, ale na učení zatím nemám čas. Pocházím z učitelské rodiny, moje maminka učila matematiku a hudebku, také další předkové učili, i z tatínkovy strany. Tatínek je herec v Jihočeském divadle, takže učitelství i šoumenství mám v krvi. Proto si svoje koncerty uvádím, říkám lidem, třeba o čem ta která skladba je, něco o skladateli, ale i jinak s lidmi komunikuji - chci, aby se na mých koncertech pobavili. Také dělám například výchovné koncerty, chci mladým ukázat, že je klasická hudba krásná a že se jí nemusejí bát.

Jaká je zatím vaše poslední nahrávka?

Před třemi měsíci jsem vydal CD Gipsy Way s bratislavskou cikánskou cimbálkou Romano Stilo, za kterou jsem již dostal Zlatou desku a vyšly skvělé recenze i v zahraničí. Každý rok točím jednu desku pro Supraphon a i s touto, předpokládám, vyjedu na podzim na turné.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama