Hlavní obsah

Pavla Gomba: Dát peníze dítěti z ulice nic neřeší

Foto: Bhutan

Pavla Gomba je ředitelkou české pobočky UNICEF

Přes různé životní křižovatky se Pavla Gomba dostala k inzerátu, který nabízel místo v české pobočce UNICEF. Zakrátko už byla její ředitelkou a je jí i po dvanácti letech dosud.

Článek

„Asi zajímavější, a hlavně kratší. Vzhledem k tomu, že podepisuju ročně kolem dvaceti tisíc dopisů – patří mezi ně i každoroční poděkování našim dárcům –, má takové jméno výhodu. Jméno je zimbabwské a vyvdala jsem je díky studentské lásce. Zvykla jsem si na ně, a tak jsem si je nechala i poté, co vztah skončil.“

Zvykla jste si na ně tak, že nemáte v plánu jeho změnu?

„Pěkně zakuklená otázka! Z jedné strany vím, že člověk nikdy nemá říkat nikdy, z druhé strany si ale myslím, že určité chyby by neměl opakovat příliš často.“

Často? Vždyť jste rozvedená už téměř deset let.

„Což neznamená, že jsem deset let opuštěná.“

To jste mě trochu uklidnila. A co děti? Malého černouška doma nemáte?

„Nemám. Mám papouška a vzhledem k tomu, že mi pracovní povinnosti velí cestovat a po večerech se účastnit různých akcí, říkám si, že kdyby existovali sociální pracovníci přes papoušky, možná by mi ho už odebrali. Moje práce je úžasná, skoro až návyková, a je zřejmé, že kdyby měl člověk děti, nemohl by ji v takovém rozsahu vykonávat. V tomto smyslu to je určitá volba. Navíc, jak cestuji po světě, vzniká ve mně pocit, že dětí je na světě dost. I za těmi „černoušky“ ostatně jezdím z titulu své profese.“

Že by vám nahrazovali vlastní děti?

„To sotva, ale protože sleduji jejich osudy a jsem s mnoha z nich i dlouhodobě spojená, akutní potřeba pořídit si vlastní děti nevzniká. Možná by to bylo jiné, kdybych dělala účetní někde v kanceláři.“

Prý jste prostřednictvím filmů a knih snila o Africe už jako malá holka. Bylo to ale až vaše exotické manželství, co vás definitivně nasměrovalo k dobročinnosti ve prospěch třetího světa?

„Možná zprostředkovaně, i když v některých krizových chvílích ve vztahu si člověk spíš říká, že už s tím nikdy nechce nic mít. Po našem rozchodu jsem ale měla možnost v Zimbabwe žít, a hlavně to rozhodlo. Tam jsem si naplno uvědomila, že posílat někam peníze samo o sobě nestačí. Je to sice důležité, ale dát dítěti, které žije na ulici, peníze, moc nevyřeší. Tyhle děti potřebují dospělého. Někoho, kdo o ně bude pečovat, kdo je pošle do školy, kdo dohlédne na to, aby se myly, kdo je obejme.“

Foto: David Cysař

Někdy nepomáhá jen přímá pomoc, ale i jen dobrý příklad

Naplnily se vám dětské sny?

„Vždycky jsem chtěla cestovat. Vždycky jsem chtěla dělat něco prospěšného. Vystudovala jsem sice ekonomii, která v tom směru moc neslibovala, ale nakonec mě všechna ta různá rozcestí dovedla tam, kam jsem se asi měla dostat.“

Dají se ve vaší rodině vystopovat sklony k dobrodružství i k dobročinnosti?

„Maminka byla velmi věřící, což na mě jistě mělo v určitém směru velký vliv. Profesi měla zdánlivě všední, ale pro mě představovala i určité dobrodružství: jako inspektorka bezpečnosti práce vyšetřovala různé smrtelné úrazy. Jako dítě jsem si ze zamčeného sekretáře, když nebyla doma, brala její materiály a četla si o hrůzách, které mohou nastat. Dodnes si vzpomínám na případ člověka, který se zaživa uvařil v plstnaté směsi na výrobu klobouků.“

Před časem nechybělo moc a někdo vyšetřoval vaši smrt rukama středoafrických povstalců. Tím byste po dvanácti letech stylově ukončila kariéru u UNICEF. Nestalo se. Co dál? Dvanáct let na jednom postu je dost dlouhá doba.

„Po takové době se člověk začne sám sebe ptát, jestli to bude dělat až do důchodu, do kterého zbývá ještě dost roků. Jenže… Rozhlížím se kolem, a nevidím lepší práci. Nikomu jsem za ten čas nezáviděla, s nikým jsem v duchu nechtěla měnit. U UNICEF je navíc výhoda, že člověk může popřípadě změnit působiště a jít pracovat do jiné země. Třebaže přesto, že nejsem nijak zvlášť ambiciózní, jsem poměrně záhy dosáhla relativně významného postavení, v první řadě mi jde vždycky o náplň práce a lidi, které mám kolem sebe, a na post, který zastávám, nehledím.“

Podepisujete desítky tisíc děkovných dopisů, blahořečíte štědrost zdejších drobných dárců, přitom ale v oficiálních dokumentech se píše, že UNICEF žije z 60 procent z příspěvků vlád. Jak to tedy je?

„I u vlád jde o dobrovolné příspěvky, nejčastěji směřují na konkrétní, akutní a aktuální pomoc, kupříkladu na hladomor v Somálsku, a jdou pak přímo do dané země, na daný projekt. Není ale zaručené, že příští rok vláda přispěje znovu. UNICEF ale má i takzvaný společný rozpočet pro země, které buď nejsou mediálně známé, nebo mají politicky nevhodný režim, který by mohl lidi odradit od příspěvků. Ostatně Zimbabwe je dobrý příklad. Kdybychom vyhlásili sbírku, lidé by se asi zpěčovali přispívat prezidentovi Mugabemu a těžko by je někdo přesvědčil, že to tak není. A tak ze společného rozpočtu jdou peníze i do takovýchto méně viditelných nebo méně populárních oblastí a zemí.“

Foto: Dasa Hajkova

Pavlu lákalo dobrodružství už od dětství

Sázíte spíše na drobné dárce, nebo lovíte velké firemní ryby, ze kterých kynou miliony?

„Jen asi deset procent našich příjmů, které činí ročně zhruba šedesát milionů korun, jsou firemní dárci. Zbytek jsou drobní přispěvatelé. Tvoří slušné okresní město, je to masa zhruba sedmdesáti tisíc lidí.“

To je taktický záměr? Nebo nouze?

„Historicky se to tak vyvinulo. A v posledních letech se z toho stala výhoda. Firmy dnes omezují výdaje na reklamu a na charitu. Jednotlivec zruší stokorunový měsíční výdaj na charitu až v opravdu nejvyšší nouzi. Ale když z pěti firem, které dávají milion, vysadí tři, je to už citelný výpadek.“

Jak se vlastně UNICEF liší od roztodivných dobročinných nadací, které mají zhusta stejné cíle?

„V nich, ani ve způsobu shánění prostředků se vlastně nelišíme. Velký rozdíl ale nastává v terénu. Jednak snad kromě Vatikánu pracujeme úplně všude, takže v případě potřeby – třeba nějaké krize – jsme schopni zasáhnout během pár hodin kdekoli na světě. Výhodou UNICEF je také jeho mandát jednat s vládami jednotlivých zemí. Pilotní projekty, v jejichž rámci se někde postaví jedna škola, aby každý viděl, jak by to mělo fungovat, jsou nepochybně důležité. Nikdo nepostaví školy pro všechny děti na světě, které je potřebují, ani UNICEF. Ten ale může vládám doporučit, jak by si měly na základě dobré zkušenosti počínat do budoucna. Protože velmi často netkví problém v nedostatku peněz, ale v neznalosti nebo v nevůli k jednoduchému administrativnímu rozhodnutí. Rozhodnutí třeba o tom, že děti nemusí chodit do školy v uniformách.“

Jak s tím souvisejí uniformy?

„Uniforma stojí peníze a ne každá rodina si může dovolit ji dítěti pořídit, zvlášť když mají dětí více. Takže jednou z priorit UNICEF se stalo odstranění poplatků ze základních škol a nutnosti nosit uniformu. Realita si ovšem umí i zašpásovat: v Ugandě, kde se to před pár lety podařilo prosadit, začaly prakticky ze dne na den chodit do školy všechny děti a průměrný počet žáků ve třídě narostl na 107. Takže už víme, na co je třeba se připravit.“

Jak se taková zvěst dostane v Ugandě mezi lidi?

„Opět jedna ze silných stránek UNICEF. Určitě to není tak, že by Pavla Gomba někde na náměstí vystoupila z auta a ohlásila, co domluvila. Obrovská síla UNICEF je v místních pracovnících, často jen dobrovolnících. Stejně jako jsem přesvědčená, že Čechům nejlépe pomůžou Češi, tak to platí v rámci UNICEF po celém světě.“

Foto: isifa

Je úžasné nemít za celou dobu, kdy děláte nějakou práci, pocit, že byste chtěli pracovat jinde

Když už jste to nakousla – Pavla Gomba sice hodně cestuje, ale coby ředitelka je spíše administrativní, řídící silou, takže by nemusela. A možná ani už tolik necestuje. Mýlím se?

„Máte pravdu v tom, že je to už skoro rok, co jsem byla naposledy v dálavách v terénu. Skutečně se to redukovalo. K cestě musí být pádný důvod, třeba podpora projektu, v němž se česká pobočka výrazně angažuje, protože takové cesty jsou drahé. Častěji teď jezdím do naší centrály v Ženevě, protože v celosvětové hierarchii UNICEF mi přibyla funkce v oblasti komunikace.“

A ještě jednu věc jste nakousla: pomáhá česká pobočka UNICEF pouze v zahraničí, nebo má aktivity i doma?

„To jste narazil na zajímavý problém. UNICEF se řídí konkrétními čísly, bere v úvahu především dětskou chudobu a dětskou úmrtnost. Podle nich se stanovují takzvané programové země, do kterých jde pomoc. Přibývá však zemí, které mají relativně dost vlastních prostředků, ani statisticky nesplňují kritéria na zavedení programů, ale přitom situace v nich není ideální – buď proto, že si nevědí rady jak na to, nebo že není, kdo by je k řešení problémů donutil. Odhaduju, že jak bude ubývat křiklavých krizí typu hladomoru, UNICEF bude fungovat jako takový něžný četník, který bude tlačit dané země ke kýženým prospěšným krokům. A abych odpověděla na vaši otázku: do roku 2002 patřila Česká republika mezi programové země. UNICEF nám dával pět milionů ročně například na jódovou nedostatečnost nebo na podporu kojení. A prozradím vám ještě jedno pozoruhodné číslo: 127 000 českých dětí i dnes žije v chudobě.“

Říká se, že čím člověk zachází, tím také schází. Nepoznamenává vás ta přemíra, úplná záplava dobra i nějak negativně? Napadá mě zcyničtění, ale třeba mi nabídnete i něco zásadnějšího…

„Samozřejmě že máme interní legrácky a vtipy, které nám pomáhají zachovávat si určitý odstup. Koneckonců se říká, že lékaři a humanitární pracovníci jsou největší cynici. Ale základ zůstává vážný: člověk musí věřit, jinak by tu práci nemohl dělat. Já spíš přemýšlím o vašich slovech, zda je to taková záplava dobra. Na každý dobrý čin připadá nepoměrně větší počet problémů, které vám neustále připomínají, že nejste mesiáš, že všechno nevyřešíte, že UNICEF ani nikdo jiný na tomto světě nezajistí, aby člověk, jemuž pomohl, byl od té chvíle důsledně jen šťastný.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama