Dcera jezdí stopem! Co mám dělat?

Je mi čtyřicet let, žiji s manželem a dvěma dětmi. Třináctiletý Honzík je sice zrovna v pubertě, ale nedělá mi tolik starostí, jako jeho o čtyři roky starší sestra Veronika. Ta studuje gymnázium ve městě, které je od našeho bydliště zhruba půl hodiny cesty. A jak jsem se bohužel měla možnost několikrát přesvědčit, ne vždy jede tuto trasu autobusem či vlakem. S oblibou totiž jezdí stopem!

Informoval mě o tom můj dobrý kamarád. Právě on ji totiž, spolu s ještě dvěma jejími spolužáky, vezl. Dcera mého kamaráda nezná a tak neměla žádné podezření. Dokonce se s ním rozpovídala na téma, jak často jízdu stopem využívá. A pak se to všechno pochopitelně doneslo až ke mně. Když jsem se jí zeptala, co je na tom pravdy, nezapírala. „Jela jsem ještě se dvěma kluky, na tom přece není nic nebezpečného,“ pronesla na svoji obhajobu. Ano, tehdy jsem musela uznat, že tato varianta nebyla zrovna tou nejhorší, ale i tak jsem ji důrazně požádala, ať stopem už nikdy nejezdí.

To ale nezabralo a já se později, tentokráte od naší sousedky dozvěděla, že stopuje i sama! Opět doma následoval výslech a vysvětlování. Dcera slíbila, že stopem už jezdit nebude. Jenže i to nedodržela, protože jsem ji jednou u silnice s nataženou rukou zastihla i já při návratu z krátké jednodenní služební cesty.

Začala jsem na ni křičet a dokonce jí dala facku, ačkoli fyzické tresty jinak neuplatňuji. Bydlíme v severních Čechách poblíž hranic. Jezdí tudy mnoho cizinců a to je i další důvod, proč jsem tolik proti stopování. Dcera to ale, jak se zdá, odmítá pochopit. Prý takto cestuje každý druhý student na jejich škole. Navíc to nepovažuje jako způsob, jak třeba ušetřit peníze nebo čas, ale vidí v tom jistou formu zábavy! „Ráda potkávám nové lidi a povídám si s nimi během cesty,“ sdělila mi. A ještě se mě zeptala, zda jsem někdy jezdila stopem já. To byla pro mě osobně těžká chvilka, protože se musím přiznat, že se stopováním z mládí mám i já své zkušenosti. Ale říkám si, že v době, kdy tady nebylo tolik cizinců a přes hranice se člověk jen tak nedostal, to tolik nebezpečné nebylo. Nicméně jsem dceři své zkušenosti prozatím raději zatajila. Mám o ni strach a v první řadě jí chci tuto zábavu nějak zatrhnout. Přece jenom v dnešní době to je hazard se životem.

Manžel je pořád na cestách, takže se s dcerou moc nevídá a ve výchově na ni neměl nikdy velký vliv. Proto jsem se rozhodla ho do tohoto problému prozatím nezatahovat. Nyní jsem už ale zoufalá. Nedokážu ji uhlídat a každý den prověřovat, jak se dostala domů. Pokud máte někdo nějakou radu, jak to vyřešit, budu ráda.

Podle psychologa Vojtěcha Bendy v tomto případě zákazy příliš nepomůžou. Stejně tak je neúčinné i nějaké větší vyhrožování či fyzický trest v podobě facky. „Rozumné je s dcerou promluvit, vysvětlit jí všechna rizika a třeba i pustit nějaký televizní dokument, kde to se stopaři či stopařkami nedopadlo dobře. Třeba starší český film Smrt stopařek by mohl být dobrým začátkem. Dcera ve věku sedmnácti let musí uvědomit, že vlastně ona sama jezdit stopem nechce,“ říká psycholog Benda. A ještě dodává, že není správné dceři své zkušenosti se stopováním tajit. Protože pokud to dcera časem nějak odhalí, může ve vás ztratit důvěru.

Jak byste danou situaci řešila vy? Dovolila byste svým dětem jezdit stopem? Za jakých podmínek? Poraďte Kristýně na info@prozeny.cz!