Posedlost zdravým jídlem je nebezpečná!

Orthorexie sice nepatří do mezinárodní klasifikace nemocí, ale vědci tento jev již poměrně přesně popsali a opakovaně jsou o něm publikovány vědecké články. Jeho nebezpečnost na rozdíl od bulimie či anorexie nespočívá v tom, že by dotyční trpěli nedostatkem energetického příjmu či absencí některých pro organismus důležitých látek. „Nicméně může předcházet některé závažnější poruše příjmu potravy a člověka omezuje psychicky i sociálně," zdůrazňuje Veronika Schránilová, která se této problematice věnovala v rámci své diplomové práce.

Kdy přerůstá „normální" tendence ke zdravé výživě v chorobnou posedlost? Když dotyčný přemýšlí o své stravě více, než je „zdrávo". „Vlastně neustále přemýšlí o tom, co jedl, jaké složky potravy jeho organismu prospěly, jaké mu chybí, jaké další jídlo je z tohoto hlediska potřebné... Neustále si propočítává hodnoty, jejich kombinace, plánuje si jídelníček i ve chvíli, kdy by bylo ,normální' přemýšlet o něčem úplně jiném," popisuje hlavní příznaky Veronika Schránilová.

„Puberťák", častěji „puberťačka", nebo i dospělí postižení orthorexií, rozhodně nejsou nejlepšími společníky pro společný oběd nebo večeři v restauraci. Pokud jsou vůbec k takové akci ochotni, chuť k jídlu ve vás příliš nepovzbudí. Nejenže až paranoidně zjišťují, odkud jednotlivé ingredience pocházejí, jak jsou zpracovány. Navíc ještě často dávají ostentativně najevo své opovržení nad tím, když si chcete objednat něco, na co jste se tak těšili. Dokážou vás pěkně „otrávit": Jak si můžeš dát tohle, když je v tom tolik a tolik hladké mouky, která má takový a takový škodlivý vliv. Jak si můžeš dát tenhle salát, když ta rajčata jsou nedozrálá a chemicky upravená? Jak si můžeš dát hovězí, když ta kráva byla uměle vykrmená? A tak dále...

Šestnáctiletá Sabina nejprve odmítala tučná a těžká jídla, uzeniny. Její matka Klára to respektovala a snažila se jí dopřát jídelníček dle jejích požadavků. Ty se ale čím dál víc stupňovaly: Sabině začala vadit jakákoli chemie, u každého výrobku zjišťovala složení, počítala si nejen kalorie, ale hodnoty jednotlivých látek, porovnávala to s různými tabulkami. „Začalo to být neúnosné, protože jsem musela postupně kupovat jenom biopotraviny, obíhat obchody se zdravou výživou, což není jednoduché ani levné," líčí tento typ problémů Klára. Její dcera v tomto stylu pokračuje - dnes už ve svém vlastním bytě a „za své". Každopádně společné stolování bývá utrpením pro obě strany.

Cesta k alespoň troše nadhledu bývá svízelná. „Tihle lidé si vždycky zdůvodní, že se vlastně chovají správně a racionálně. Což je pravda, ale v rozumné míře. Oni ale nechápou, že svoji psychiku touto posedlostí zatěžují na úkor jiných zážitků a prožitků," tvrdí Veronika Schránilová. Podle ní je třeba upozorňovat na to, že organismus nefunguje přesně podle tabulek, že lidé zdraví a kteří se dožívají vysokého věku, vesměs nepatří k těm, kteří by stoprocentně splňovali nějaká vědecká doporučení.

„Faktem je, že lidé postižení orthorexií třeba neradi slyší, když je upozorňujete na to, jak se mění vědecké teorie ohledně některých typů potravin. Podléhají kdečemu, co slyší nebo se dočtou. Například o banánech se jednu dobu tvrdilo, že nemají žádné vitaminy ani prospěšné látky. Pak přišla teorie o ,životadárných' přínosech téhož ovoce. Spory se vedou o potřebnou míru živočišných a rostlinných tuků. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna," dodala Veronika Schránilová. Její doporučení zní: Ano, věnovat pozornost složení své stravy, ale nestat se její obětí.