Příběh modelky, která nemá nohy

Kariéra Aimee Mullins v modelingu začala před 12 lety. Tehdy se stala múzou slavného Alexandra McQueena. Výstřední návrhář přišel s myšlenkou, že jí místo protéz obuje složitě vyřezávané dřevěné boty. Když se blonďatá kráska objevila na molu během londýnského Fashion Weeku, publikum ji považovalo jen za další novou tvář. Informace o jejím postižení prosákly až po přehlídce a vyvolaly vlnu odporu – McQueen si vyslechl obvinění, že svoji show mění na podivínskou cirkusovou přehlídku a Aimee rázem dostala nálepku „další postižená modelka“. A to je označení, které nesnáší. Od té doby dělá naprosté maximum, aby se ho zbavila.

Aimee vyrůstala v Allentownu v Pensylvánii. Její otec pracoval jako dělník v továrně, matka se živila jako recepční v nemocnici. Když se narodila, nikdo nedokázal vysvětlit, proč se její nohy nevyvinuly tak, jak měly (jedna z teorií zněla, že za to mohou antibiotika, které její matka užívala v době, kdy ještě nevěděla, že je těhotná). Každopádně prognóza byla krutá – doktoři rodičům sdělili, že Aimee zřejmě nikdy nebude chodit, a jedinou nadějí pro ni byla amputace obou nohou pod koleny. Pak existovala šance, že se naučí chodit na protézách stejně přirozeně, jako se jiné děti v jejím věku učí chodit.

Risk se vyplatil. Ve dvou letech se Aimee uměla sama pohybovat, přestože komplikace spojené s růstem kostí zapříčinily, že během následujících šesti let prodělala celou řadu operací. Jednou z prvních věcí, které si Aimee pamatuje z dětství, je zoufalství, které cítila, když se v pěti letech musela vrátit k invalidnímu vozíku. Její nohy byly totiž po operaci tak oteklé, že se nevešly do protéz.

„Strašně jsem toužila vrátit se do školky, ale moje učitelka mě tam nechtěla. Říkala, že je to nevhodné a že bych mohla rozptylovat ostatní žáky. Dneska by nic takového nebylo možné, ale přece jenom – tehdy byla 80. léta,“ vyprávěla dnes pětatřicetiletá Aimee redaktorce britského deníku Daily Mail.

Aimee měla ještě jednu výhodu – dva mladší bratry. Právě ti ji pobízeli, aby s nimi chodila plavat, jezdla na kole, lezla po stromech a lyžovala. Vystudovala běžnou školu, její rodiče pro ni nevyhledávali žádnou speciální péči. „Upřímně řečeno, měli na starosti důležitější věci – pracovat, platit účty. Byli jsme vychováváni tak, abychom byli co nejvíc soběstační. Byla jsem schopná, protože jsem prostě musela být,“ vzpomíná Aimee.

Když jí bylo 17 let, patřila do trojice studentů, kteří ze 40 tisíc uchazečů získali stipendium na Georgetownské univerzitě. Studovala diplomacii podobně jako další slavní absolventi této fakulty, například Bill Clinton, jednou z jejích přednášejících byla i Madeleine Albrightová. Součástí stipendia byla také práce pro Pentagon – Aimee tam působila jako analytička. A získala nejen nejvyšší bezpečnostní prověrku, ale navíc byla jedinou ženou v oddělení, ve kterém pracovalo 249 mužů. I tak ale tuhle práci snů po pár letech opustila.

„Pentagon není místo, které by podporovalo individualitu a inovace. A já už jsem nedokázala zvládat ta omezení a tajnosti. Očekávalo se ode mně například, že nahlásím jakýkoli kontakt s cizím státním příslušníkem. Jenže každý z mých spolubydlících byl z jiné země, stejně jako polovina mé rodiny – můj otec je Ir,“ vysvětluje Aimee. Odchod znamenal, že musela mimo jiné vrátit více než dva miliony korun, které získala v rámci stipendia. „Stále je splácím, ale nikdy jsem toho nelitovala.“

Během studií se Aimee dostala i ke sportu. Vždycky byla členkou školních volejbalových, fotbalových nebo softbalových týmů. Na univerzitě se zaměřila na atletiku. V roce 1996 se jako členka americké výpravy zúčastnila i paralympiády v Atlantě. Na speciálních protézách, kterým se ve světě sportu přezdívá gepardí nohy (používá je třeba i současný slavný sprinter Oscar Pistorius), vybojovala světový rekord ve sprintech na 100 i 200 metrů, a dodnes drží nejlepší světový paralympijský výsledek ve skoku do dálky. Protézy vyvinuté pro Aimee dodnes používá mnoho handicapovaných sportovců.

„Velká část mého života je o vůli – mít vůli dokázat, co všechno mé tělo zvládne. Je to neuvěřitelná věc, být schopna otestovat sama sebe až k takovým limitům. Být atletkou je velmi soukromá věc, kterou děláte před očima veřejnosti. A hraní je podobné,“ dostává se Aimee ke své další vášni – herectví.

I přes všechny svoje zájmy a úspěchy v rozličných oblastech Aimee chtěla být vždycky herečkou. Natočila například umělecký film Cremaster 3, který režíroval Matthew Barney, jinak také partner islandské zpěvačky Björk, objevila se i ve snímku Olivera Stonea World Trade Center nebo v sérii filmů o inspektorovi Poirotovi s Davidem Suchetem v hlavní roli.

Letos se Aimee, která je známa i svou sbírkou protéz (některé z nich jsou tak dokonalé, že by neinformovaného pozorovatele vůbec nenapadlo, že tahle krásná žena nemá nohy), obloukem vrátila i do světa módy. Stala se totiž světovou ambasadorku společnosti L'Oréal Paris. Zařadila se tak po bok hvězd, jakými jsou třeba Jennifer Lopez, Beyoncé nebo Eva Longoria. Přední kosmetická firma Aimee neangažovala jen proto, že je krásná. Smlouvu dostala hlavně proto, že je osobnost.

„Některým ženám trvá až do 30 nebo 40 let, než zjistí, že krásnými je nedělá to, čím jsou stejné jako všechny ostatní, ale to, čím se odlišují. Já jsem to pochopila dřív. Nejdřív jsem musela přijmout fakt, že nejsem normální. A pak jsem se naučila, že to, o čem mi říkali, že bude moje slabost, žádnou slabostí nebylo. Takže už když mi bylo 20, byla jsem schopná si říct: Díkybohu, že nejsem normální, protože právě díky tomu jsem výjimečná,“ říká Aimee a dodává: „Život znamená vytvořit si vlastní štěstí a žít podle svých vlastních pravidel.“