Kulturní referentka Tamara: Bude mi třicet a pořád bydlím u našich ve svém dětském pokoji

Děkujeme, že jste ochotni svěřit nám své hospodaření a popsat, jak jako rodina vycházíte s příjmy. Chcete se také přidat? Popis finanční situace a vyplněný dotazník posílejte na adresu redakce.prozeny@firma.seznam.cz. Vše zůstává zcela anonymní.

Tamara (27) měla o své budoucnosti vždycky jasno. Už když se jí na základce ptali, co bude dělat, věděla, že buď bude slavnou malířkou, nebo minimálně obdivovanou a obletovanou herečkou. Největšími koníčky bylo právě malování a ochotnický sbor, kde jí svěřovali stále větší role. Protože doufala v uměleckou kariéru, učení moc nedala a byla ráda, že udělala maturitu na gymnáziu.

„Přišlo mi, že učit se je zbytečné, protože všechno vynahradí můj umělecký talent, že si dokonce můžu vybírat, jestli malířský, nebo se vydám směr herectví. Marně do mě rodiče hučeli, abych si udělala po gymplu třeba peďák, díky kterému bych případně mohla učit – třeba i tu výtvarku. Ale já je neposlouchala.“

Hned po maturitě odjela na rok do Anglie, kde se chtěla nejen naučit lépe anglicky, ale hlavně prorazit jako pouliční umělkyně. Moc se nedařilo a nakonec pracovala jako pomocná síla v kuchyni jedné restaurace. Z velkých snů bylo zklamání a po roce se Tamara vrátila s tím, že doma to chytí jinak „za pačesy“ a vyrazí vstříc svým snům. „Vrátila jsem se k rodičům, do svého dětského pokojíčku – samozřejmě s tím, že to je na chvíli, než si najdu práci a osamostatním se. Jak ale vidíte, tak na posteli, na které jsem snila o velké umělecké kariéře, spím dodnes.“

Díky dobré angličtině získala práci v recepci jednoho hotelu, ale vůbec ji to nebavilo. Pak šla na koncert do místního kulturáku a zjistila, že hledají referentku. Místo vzala a teď dělá „holku pro všechno“. Pomáhá s organizací různých akcí, dohlíží na propagaci i na výrobu plakátů… „Tuhle jsem pomáhala i s úklidem po akci pro děti, po které zbylo všude spousta nepořádku a za pár hodin muselo být vše nachystáno na večerní koncert.“

Práce Tamaru vlastně i baví, jen je hůř placená. „Není to osm hodin denně a jít domů, často jsem v práci i večer nebo o víkendu, a tak si nestíhám přivydělat na brigádách.“ Právě proto stále bydlí s rodiči: na bydlení přispívá pěti tisíci a tři tisíce dává na jídlo – maminka každý den vaří. „Ještě jim zbývá pár let do důchodu, takže vydělávají a původně ode mě ani nic nechtěli s tím, ať si to spořím a mám něco na nájem nebo do rezervy. Ale připadala bych si hloupě, tak posílám tuhle částku. Ovšem je pravda, že maximum z toho, co mi zbyde, ukládám a doufám, že to jednou stačí na nějaké vlastní bydlení.“

Dalších výdajů Tamara moc nemá: jídlo doma jí vyjde na tři tisíce, a to si občas vezme i s sebou do krabičky do práce. A co si dokoupí, to se vejde do dvou tisíc. Občas vyrazí s kamarádkami na skleničku nebo kafíčko. „Všechny mají buď rodinu, nebo náročnou práci, tak se moc nevídáme, ale tak pětistovka měsíčně to asi je. Taky utrácím za knížky, občas za barvy nebo věci na malování, ale hlídám si to, abych nešla zhruba přes pětistovku měsíčně. Jinak se hlídám – oblečení mi nevadí ze sekáče, občas investuju do nových bot, ale když udělám průměr, jsem taky zhruba na pětistovce měsíčně.“

Tamara by potřebovala nějaký výhled do budoucna, protože teď se jí do ničeho moc nechce – ani do vztahů. „Přitom bych partnera i rodinu určitě chtěla, ale poslední vážný vztah jsem měla před asi pěti lety – a končilo to vlastně kvůli jeho rodičům, kteří do nás pořád vandrovali, že se k nim chci jen přistěhovat do baráku, protože sama nic nemám a jde mi jen o majetek. Bohužel nám to postupně vztah narušilo a rozešli jsme se.“

„Tamara je nyní v situaci, kterou velmi dobře zná spousta absolventů středních a někdy i vysokých škol. Vědí, co je baví, vědí, čemu by se chtěli profesně věnovat, ale při střetu s realitou a životními náklady si uvědomí, že cesta za jejich snem nebude tak jednoduchá,“ konstatuje David Fogad, obchodní ředitel fondu firemního nástupnictví Adax.

„Práce v kultuře je nepochybně hodná následování, začínající umělci si ale musí uvědomit, že cesta za slávou, úspěchem a materiálním zajištěním je dlouhá a nejistá. Nikdo nemá garanci, že se po letech tvrdé dřiny a odříkání skutečně dostane na vrchol a prorazí. Podobně jako ve sportu i v umění platí, že uspěje pouze malá část z nich.“

Tamara má štěstí na tolerantní a milující rodiče, kteří jí významně pomáhají zajišťovat základní životní potřeby (bydlení a stravu). Sama Tamara však upozorňuje, že mají před důchodem, a je proto nejvyšší čas se osamostatnit. Při příjmu 23 tisíc měsíčně to ale bude velmi obtížné. Tamara tak má v zásadě dvě možnosti:

Druhá varianta také otevírá větší prostor pro kariérní rozvoj a s tím spojený růst mzdy. Díky tomu by si mohla začít víc šetřit, investovat a začít si vytvářet základ pro pořízení vlastního bydlení a získání hypotéky. Pro hypotéku totiž nestačí mít dostatečné úspory, ale je nutné mít také dostatečně vysoký pravidelný měsíčný příjem.

Co se dalších výdajů týče, tak Tamaře nelze asi nic vyčítat. Žije skromně a nedá se říct, že by utrácela za zbytečnosti. Pokud se jí povede udržet tuto výdajovou morálku i v nové práci, urychlí jí to cestu k vlastnímu bydlení a vznikne jí větší prostor pro úspory a investice.