Hlavní obsah

Rakovina mě málem zabila!

Foto: Ivanna Benešová

Některé problémy přetrvaly, ale žiju, říká paní Iveta

Ze dne na den jsem přišla o střechu nad hlavou. I s rodinou jsem se ocitla na ulici. A sotva bylo nové bydlení, přišla další rána. Zasáhla mě rakovina. Lékaři mi tehdy nedávali žádné šance. Přesto jsem se nevzdala, stále žiji a dokonce píšu autobiografii. Přečtěte si i vy zpověď paní Ivety.

Článek

Před deseti lety jsem se vlivem vlastní neznalosti zákonů a podnikání ocitla i s rodinou na ulici. Byli jsme čtyři; já, manžel, tehdy dvanáctiletý syn Mirek a patnáctiletá dcera Jana. Několik nocí jsme strávili u známých, několik na ulici na smetišti. Bylo to hrozné, takže když se naskytla možnost zabydlet se v garáži našeho známého, neváhala jsem.

Zařizovala jsem tedy, co se dalo, ale velmi brzo se objevily zdravotní problémy. Měla jsem bolesti v podbřišku a tříslech. Bolelo to jako čert, ale já si pořád říkala, že to snad samo pomine. To byla ale chyba!

Dávali mi rok!

Když jsem po několika měsících v bolestech přišla na vyšetření ke své gynekoložce, zděsila se. Diagnostikovala mi rakovinu močového měchýře a pohlavních orgánů v pokročilém stadiu.

Šanci na přežití mi nedávali lékaři téměř žádnou. „Když budete mít štěstí, čeká vás ještě rok života," sdělili mi. Asi by se z toho každý hned zhroutil, ale já se držela. První slzy do očí mi vytryskly až o několik dní později v nemocnici.

Čekala mě vyšetření a operace, při níž jsem přišla nejen o nádor, ale i o část střev. Dalším bodem léčby byla chemoterapie a ozařování. Ozařování jsem snášela vcelku bez problémů. Samotný proces trvá jen několik minut a kromě bzučení přístroje jsem nic nevnímala.

O to horší byla chemoterapie. Lahvičky s chemoterapií měly vždy průzračnou barvu, což bylo pozitivní. Mezi pacienty totiž kolují zvěsti, že typ chemoterapie, který je růžový, potrápí pacienta nejvíce.

U mě se dostavila nevolnost a vysílení organismu až po třetí chemoterapii. Tehdy mi také začaly vypadávat vlasy a po pár dnech jsem vypadala jako oškubané kuře.

Foto: Ivanna Benešová

Útočiště jsem našla u maminky

Umřít raději u maminky

Nejhorší mě ale teprve čekalo. Od ozařování se mi doslova spekla kůže v intimní oblasti, hodně to bolelo a já pomalu ztrácela všechny síly. Lékaři už nevěděli, co se mnou. „Odvezte mě prosím k mamince," žádala jsem sestřičky. Možná se budete ptát, proč jsem nechtěla k manželovi a dětem, ale já jako svůj domov vnímala spíše místo mého dětství.

Manžel během mé léčby začal nepřiměřeně holdovat alkoholu a nebyl ochotný se o mě starat. Zato maminka o mě pečovala tak dobře, že jsem se po několika týdnech dokázala zase postavit na nohy. A pak se i vrátit do nemocnice léčbu dokončit.

Užívám si každý den

Nad rakovinou jsem ale úplně nezvítězila. Do konce života budu upoutána na lůžko. Během všech těch operací jsem přišla o střeva, část konečníku a tělo bylo natolik oslabené, že se postupně začalo rozpadat. Nakonec přestaly nohy fungovat úplně.

Nicméně žiji a užívám si každý den. Smanželem jsem se rozvedla a odstěhovala se s maminkou do garsonky. Dokonce jsem začala psát básničky a knihu o svém životě.

ynezorPumanzeSaNyknalC