Článek
Před deseti lety jsem se vlivem vlastní neznalosti zákonů a podnikání ocitla i s rodinou na ulici. Byli jsme čtyři; já, manžel, tehdy dvanáctiletý syn Mirek a patnáctiletá dcera Jana. Několik nocí jsme strávili u známých, několik na ulici na smetišti. Bylo to hrozné, takže když se naskytla možnost zabydlet se v garáži našeho známého, neváhala jsem.
Zařizovala jsem tedy, co se dalo, ale velmi brzo se objevily zdravotní problémy. Měla jsem bolesti v podbřišku a tříslech. Bolelo to jako čert, ale já si pořád říkala, že to snad samo pomine. To byla ale chyba!
Dávali mi rok!
Když jsem po několika měsících v bolestech přišla na vyšetření ke své gynekoložce, zděsila se. Diagnostikovala mi rakovinu močového měchýře a pohlavních orgánů v pokročilém stadiu.
Šanci na přežití mi nedávali lékaři téměř žádnou. „Když budete mít štěstí, čeká vás ještě rok života," sdělili mi. Asi by se z toho každý hned zhroutil, ale já se držela. První slzy do očí mi vytryskly až o několik dní později v nemocnici.
Čekala mě vyšetření a operace, při níž jsem přišla nejen o nádor, ale i o část střev. Dalším bodem léčby byla chemoterapie a ozařování. Ozařování jsem snášela vcelku bez problémů. Samotný proces trvá jen několik minut a kromě bzučení přístroje jsem nic nevnímala.
O to horší byla chemoterapie. Lahvičky s chemoterapií měly vždy průzračnou barvu, což bylo pozitivní. Mezi pacienty totiž kolují zvěsti, že typ chemoterapie, který je růžový, potrápí pacienta nejvíce.
U mě se dostavila nevolnost a vysílení organismu až po třetí chemoterapii. Tehdy mi také začaly vypadávat vlasy a po pár dnech jsem vypadala jako oškubané kuře.
Útočiště jsem našla u maminkyFoto: Ivanna Benešová
Umřít raději u maminky
Nejhorší mě ale teprve čekalo. Od ozařování se mi doslova spekla kůže v intimní oblasti, hodně to bolelo a já pomalu ztrácela všechny síly. Lékaři už nevěděli, co se mnou. „Odvezte mě prosím k mamince," žádala jsem sestřičky. Možná se budete ptát, proč jsem nechtěla k manželovi a dětem, ale já jako svůj domov vnímala spíše místo mého dětství.
Manžel během mé léčby začal nepřiměřeně holdovat alkoholu a nebyl ochotný se o mě starat. Zato maminka o mě pečovala tak dobře, že jsem se po několika týdnech dokázala zase postavit na nohy. A pak se i vrátit do nemocnice léčbu dokončit.
Užívám si každý den
Nad rakovinou jsem ale úplně nezvítězila. Do konce života budu upoutána na lůžko. Během všech těch operací jsem přišla o střeva, část konečníku a tělo bylo natolik oslabené, že se postupně začalo rozpadat. Nakonec přestaly nohy fungovat úplně.
Nicméně žiji a užívám si každý den. Smanželem jsem se rozvedla a odstěhovala se s maminkou do garsonky. Dokonce jsem začala psát básničky a knihu o svém životě.
