Hlavní obsah

S bradou ve výstřihu

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Reklama

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Taky jste si toho všimli? Volební kampaň se letos odehrává téměř bez úsměvů. Možná končí veškerá sranda? Anebo, což by bylo lepší, konečně vysmátá image vyšla z módy. No hurá. Já se sice směju ráda, ale za poslední dekádu už mě dost bolela čelist. Pusa od ucha k uchu ale byla ohrožena už dávno před tím.

Článek

Tehdy se ještě nenasazoval povinně úsměv na obličej, jako je tomu dnes. Kdo měl chuť, se usmíval, kdo neměl důvod, tvářil se neutrálně. A nikdo ho nechtěl hned zachraňovat, protože kdo se má dívat na ustarané, neřkuli smutné spoluobčany. Nejsi v poho? Měl bys podstoupit nějakou rozveselovací proceduru. Třeba si koupit lék na prostatu nebo změnit dodavatele plynu. Pak už nebudeš mít důvod si ho pustit, protože tvůj život bude nejlepší, jaký je zrovna k dostání. A bez namáčení! Já prostatu nemám (ta manželova do SJM nespadá, pokud vím) a plynaře měnit nemusím, protože mi sudičky úsměv vetkly do vínku. Usmívala jsem se i v dobách, kdy to nebylo součástí dress code, a ani ve snu by mě nenapadlo, že můj optimistický naturel některé lidi irituje. „Aspoň na poradách by ses mohla tvářit vážně,“ domlouvala mi starší kolegyně mateřským hlasem (ano, asi jako když pilujete železo). Takhle si prý moji nadřízení myslí, že svou práci neberu zodpovědně. Navíc spoustu lidí štvu, protože oni mají starosti a já nejspíš ne, což není fér. Chvíli mi trvalo, než jsem vylovila spadlou bradu z výstřihu. A pak jsem rozesmála. Co taky jiného?

Humor mi ale došel hned na druhý den, kdy mi na chirurgii několik dlouhých hodin vysekávali z dásně zub moudrosti. Lékař se z toho oklepal do rána, moje ústa na to potřebovala tři týdny, během kterých jsem nejedla a nesmála se. Díky tomu jsem zhubla pět kilo a stala se sympatickou kolegyní a zdatnou podřízenou. Sice s pusou nakřivo, ale s poznáním, že ztracené kilogramy mají při návratu tendenci se množit. A že ne já, ale ti druzí rozhodují o míře sympatie či antipatie. Protože, jak mi později vysvětlil psycholog, nejvíc nás iritují lidé, kteří zvládají to, co nám osobně moc nejde. Mezi námi, když míjím volební billboard s politikem, který mě osobně opravdu velmi irituje, jsem vlastně ráda, že mi ty „jeho“ věci moc nejdou. A že jsem za toto poznání kdysi zaplatila zubem moudrosti? To nemám za škodolibost osudu, nýbrž velmi sympatickou náhodu.

O dalších sympatických náhodách si můžete přečíst i ve starších fejetonech Očima padesátky. A nezapomeňte jít o víkendu volit! Vše důležité se dozvíte ve volebním speciálu Seznam Zpráv. 

Reklama

Načítám