Všechno je na mně, můj partner nezařídí nic. Jsem s tím správným mužem?

Na začátku vztahu to řeší málokdo. Řeknete si, on je prostě takový, tak to holt zařídím já. Jenže časem se z toho stane zvyk a vy velice brzy zjistíte, že většina povinností ohledně domácnosti či organizace rodinného života je na vás. Některým ženám to možná i vyhovuje, ale také je to brzy unaví. Přece jen, tam kde žijí dva, by mělo být vše aspoň přibližně napůl. A když není? Změna se prosazuje jen velmi těžko.

„Nákupy, objednání instalatéra, placení účtů i výběr dovolené – všechno je u nás na mě,“ svěřuje se třicetiletá Veronika se svou situací. Když spolu začali žít, byla prý docela ráda, že jí přítel ve všem důvěřuje a nechává veškerou péči o domácnost na ní. Ráda vaří a je docela akční, takže si připadala užitečná, navíc ji přítel ze začátku za vše chválil a všude se chlubil, jak skvělou holku si vybral. Jenže časem jí začalo docházet, jak velký balvan si tím uvázala na krk. „Nasčítalo se to ve chvíli, kdy jsem otěhotněla. V bytě byla potřeba nová koupelna a částečně i kuchyň, aby se tam vešla nová pračka. Když jsem začala vše zařizovat, slyšela jsem jen samé výtky, že teď není v bytě k hnutí, nepomohl mi ani s výběrem zařízení, jen pořád kritizoval,“ svěřuje se Veronika. Začalo jí docházet, že dost možná žije s pěkným sobcem, který jen řeší své pohodlí. A obstoupil ji strach, jak bude jejich život vypadat dál. „Každý den se teď probouzím s nevyřčenou otázkou: Jsem s tím správných chlapem?“ přiznává Veronika.

„Tahle otázka se právě v období očekávání dítěte objevuje častěji, než by se mohlo zdát,“ říká psychoterapeutka Petra Taye z psychoterapeutické platformy Hedepy. „Nejde jen o praktickou stránku „kdo co zařídí“, ale především o vztahovou dynamiku, která se ve světle přicházející změny odhaluje víc než kdy jindy,“ objasňuje Taye. A dodává, že ženy si pak často říkají věty jako: „Když jsem byla sama, tolik mi to nevadilo, ale teď si uvědomuju, že potřebuju víc.“ A to je přirozené. „Dítě nás zve k přehodnocení, kam směřujeme, s kým a v jakém vztahu,“ říká psychoterapeutka. Takže už zbývá jediná otázka. Co s tím? Dá se zpohodlnělý partner ještě nějak „napravit“?

Klíčem k nápravě je podle Petry Taye otevřená, ale laskavá komunikace. Mnoho mužů není neochotných – jen nebyli zvyklí být aktivní. Nebo si nejsou jistí, co se od nich vlastně očekává. „V terapii občas pracujeme s páry právě na tom, aby se naučili mluvit konkrétně – ne ve výčitkách, ale v potřebách. Tedy místo: Nikdy nic neuděláš, říct: Potřebuju vědět, že se na tebe můžu spolehnout v téhle konkrétní věci,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Je třeba ale přiznat, že ne vždy to pomůže. Někdy je problém hlubší a náprava není tak jednoduchá. „Pokud se partner trvale vyhýbá zodpovědnosti, nekomunikuje a nereflektuje, může to být signál, že představy o partnerství jsou zásadně rozdílné. A pak je na místě si položit otázku: Chci být v tomto vztahu i s dítětem? Chci, aby takhle vypadalo naše „my“ za 5, 10 let?“ říká Taye. A nabádá, že není třeba dělat rychlá rozhodnutí. Ovšem také není dobré nechat se ukolébat tím, že „to nějak dopadne“. „Protože právě v těhotenství máme někdy nejjasnější intuici, kterou bychom měly brát vážně,“ uzavírá psychoterapeutka.

Máš mě ještě rád? Nezdravý strach z opuštění ničí vztahy