Článek
V angličtině se tomu říká „plastic bag theory“ neboli teorie igelitové tašky či sáčku. Přirovnává příliš hodného a přizpůsobivého muže k igelitce, se kterou si vítr – v tomto případě žena – pohrává, jak se mu zachce. Jenže být neustále vláčený okolnostmi, přizpůsobovat se a čekat, kam vás vztah zrovna zavane, není zrovna recept na přitažlivost. Naopak. Časem to může být pořádně únavné – pro něj i pro ni.
Hodný kluk? Ne!
Spousta mužů se rozčiluje, že se ženy zamilovávají do grázlů a hodné kluky přehlížejí. A pak nechápou, proč jejich „grázl“ partnerku podvádí, manipuluje s ní, využívá ji, usurpuje si nad ní moc nebo ji dokonce bije. V něčem mají pravdu. Ale jen napůl.
Ženy totiž netouží po grázlech, kteří jim promění život v peklo. Zároveň ale nehledají ani partnera, který připomíná podle zmíněné teorie igelitku poletující ve větru.
Muž, který své partnerce nikdy neřekne ne, nechává na ní všechna rozhodnutí, neustále ustupuje a čeká, až mu řekne, co má udělat, totiž není žádná výhra. „Žena, která žije s ‚igelitkou‘, se nakonec stane manažerkou vztahu. Ona plánuje dovolenou, řeší hypotéku, rozhoduje, kam děti půjdou do školky, a on jen přikyvuje. Zpočátku to může vypadat jako ideální pohoda, protože se nikdo nehádá. Jenže časem vyprchá touha, protože přitažlivost potřebuje protějšek, ne dalšího člověka, o kterého se musí žena starat,“ vysvětluje životní kouč Aleš Kalina.
Nejde přitom jen o přitažlivost. Takové uspořádání je pro ženu především vyčerpávající. Na jejích bedrech zůstává zodpovědnost za celou rodinu, důležitá i každodenní rozhodnutí, organizace domácnosti i stres, který z toho všeho pramení. Dlouhodobě táhnout vztah i rodinu za dva zkrátka člověka semele.
Zdravý vztah přitom není ani o tom, že jeden velí a všechno zařizuje, zatímco druhý poslušně přikyvuje. Dva rovnocenní partneři se mohou neshodnout, hádat i mít na věci odlišný názor. Podstatné je, že společně hledají řešení, radí se, přebírají odpovědnost a rozhodují o tom, kam bude jejich vztah a rodina směřovat. Protože partnerství znamená být na to ve dvou, ne mít jednoho šéfa a jednu igelitku.

Ženy určitě nechtějí grázly, ale ani hodné klukyFoto: Shutterstock.com
Co tedy ženy chtějí?
Zjednodušeně řečeno, ženy určitě nechtějí grázly, ale ani hodné kluky. Chtějí hodné chlapy! „Slušnost, věrnost, čestnost – to je charakter, a bez něj vztah nemá šanci. Ale odpovědnost, rozhodnost a vlastní názor jsou úplně jiná kategorie. To je dospělost,“ vysvětluje Aleš Kalina.
A ženy vedle sebe nechtějí další dítě, ale právě dospělého muže. Toho, který umí říct svůj názor, umí říct ne, učinit rozhodnutí a převzít za něj zodpovědnost. Ne jen čekat, jak to vymyslí jeho žena, a i když třeba ve skrytu duše s ní nesouhlasí, raději ustoupí. „Ženy nechtějí ustupujícího muže, chtějí muže, se kterým se dá věc probrat a dojít ke shodě,“ potvrzuje Aleš Kalina.
Hodní kluci se nerodí
Každý se rodí s určitým temperamentem a povahovými rysy, ale prostředí, ve kterém vyrůstá, jeho „základ“ výrazně formuje. A právě hodní kluci bývají často výsledkem výchovy v rodinách, kde se vlastní názor, vzdor nebo snaha prosadit se tvrdě trestaly.
Od dětství se tak učili především poslouchat – rodiče, učitele i další autority. Vlastní názor se nevyplácel, poslušnost naopak přinášela pochvalu, uznání, lásku a pocit bezpečí. „Vlastní názor byl riziko, poslušnost byla jistota. V dospělosti pak přenesou stejnou strategii do vztahu: nerozhodovat, nejít do konfliktu, přizpůsobit se. Není to špatný charakter, je to naučený reflex z dětství, který se dříve vyplácel a teď škodí,“ vysvětluje Aleš Kalina.
Dobrá zpráva je, že takové nastavení lze změnit. Prvním krokem je uvědomit si ho a následně na něm cíleně pracovat. Pomoci může odborník, který pomůže odhalit, kdy a proč tento vzorec vznikl, a naučí člověka rozpoznávat ho v běžném životě a postupně měnit.







