Manžel zemřel, každý den na něj vzpomínám se vztekem. Miliony skončily u jeho přítelkyň!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, manžel před měsícem nečekaně zemřel a já na něj vzpomínám každý den se vztekem, vadí mi to, chtěla bych se se vším vyrovnat a zapomenout, zatím mi to nejde.

Znali jsme se od střední, brali jsme se po vysoké a letos bychom slavili zlatou svatbu, ale posledních téměř deset let jsme spolu už nežili: po šedesátce se zamiloval do jiné, o dvacet let mladší, a chtěl být volný. Rozvádět se nechtěl – musel by se dělit majetek, raději mi koupil menší byt a finančně přispíval, jen abych se co nejrychleji odstěhovala ze společného domu.

Vybudoval úspěšnou firmu, věnoval jí hodně času na úkor rodiny a společného života, vždycky jsem ho podporovala, sama jsem pracovala na zkrácený úvazek a zapomněla na vlastní ambice, abych zvládala postarat se o děti, dům, zahradu, zvířata, uvařit, uklidit atd. Nezapomínala jsem ale ani na sebe, dodneška ráda chodím hezky oblečená a upravená. Děti vystudovaly vysoké školy, mají rodiny a zaměstnání, které je baví.

Manžel mě přemluvil, abych šla do důchodu, prodal velmi dobře firmu a sám šel do předčasného. Mluvili jsme už dříve o tom, co budeme podnikat, až děti vyrostou a nebudeme pracovat, jenže místo toho začal plánovat nový život s novou ženou. Nebylo to úplně lehké období, ale rekonstrukce a zařizování bytu mě dost zaměstnalo a taky jsem začala chodit na přednášky univerzity třetího věku. Po čase jsme spolu dokázali téměř normálně komunikovat a dál fungovat jako rodiče a prarodiče. Děti, když viděly, že netrpím, tak ho také „vzaly na milost“.

V jistém smyslu jsem si i polepšila, poprvé v životě jsem se nemusela o nikoho starat, přátele jsem měla, divadlo, výstavy, vážná hudba mi zpříjemňovaly život, s manželem jsme se občas potkali u oběda nebo v rodinném kruhu. Po čase vyměnil přítelkyni za jinou, ještě mladší, úplně jsem to nechápala, vždycky měl z mužů v takových párech jen legraci – a teď byl jeden z nich, ale už mi to bylo jedno.

Co mi však jedno nebylo, když jsem po jeho úmrtí z jeho pečlivě vedených účtů zjistila, že všechny vydělané miliony skončily u jeho přítelkyň (nemůžu napsat milenek, léčil se dlouhodobě s prostatou a sex dávno neprovozoval), přišlo mi, že se pasoval do pomyslné svaté trojice – ochránce, mentora a mecenáše.

A já se nemůžu smířit s tím, že kdysi velmi úspěšný rozumný muž takhle zblbnul proti všem svým dřívějším zásadám. Děkuji za radu, popřípadě za vysvětlení takového chování. Jaroslava

Milá Jaroslavo, myslím, že si vůbec nemusíte vyčítat, že na manžela vzpomínáte se vztekem. Zemřel sice teprve před měsícem, ale vy jste s ním prožila padesát let života. To není vztah, který člověk během čtyř týdnů uloží do nějaké pomyslné krabice, zavře ji a jde dál. Navíc váš vztah neskončil jeho smrtí. V jistém smyslu skončil už mnohem dřív a vy jste si těch posledních deset let postupně vytvořila nový život. Teď jeho smrt paradoxně otevřela věci, o kterých jste si možná myslela, že už máte dávno uzavřené.

Z vašeho dopisu mám silný pocit, že nesmutníte jen kvůli smrti manžela. Truchlíte také kvůli nenaplněné představě společného stáří, které jste si kdysi naplánovali. Celý život jste fungovala jako partnerka, matka a člověk, který drží domácnost pohromadě. On budoval firmu, vy jste se starala o zbytek. Sama píšete, že jste kvůli rodině pracovala na zkrácený úvazek a upozadila vlastní ambice. A když konečně přišel čas, kdy jste mohli být spolu, kdy děti dospěly a práce skončila, váš manžel se rozhodl, že chce něco jiného. To muselo hodně bolet. A podle mě to bolelo víc, než jste si tehdy možná připustila.

Přesto jste se s tím dokázala nějak srovnat. Odešla jste do vlastního bytu, začala jste si budovat svůj program, našla jste si přednášky, divadlo, výstavy, hudbu, přátele. Dokonce jste se s manželem časem dokázali normálně bavit a fungovat jako rodiče a prarodiče. To je podle mě docela velký životní výkon. Tleskám a říkám „respect“. A je zajímavé, že píšete, že jste si v jistém smyslu polepšila. Poprvé jste se nemusela o nikoho starat. Možná jste si tehdy začala i pomalu uvědomovat, že jste celý život byla zvyklá dávat a že vám vlastně vůbec nechybí, když po vás najednou nikdo nic nechce.

A pak jste po jeho smrti zjistila, co se dělo s penězi. A tady podle mě přišla druhá rána. Nejde jen o peníze. Peníze jsou v tomhle příběhu spíš důkaz. Důkaz něčeho, co jste možná nechtěla vidět. Váš manžel celý život budoval firmu, vydělával peníze a vy jste vedle něj budovala rodinu a zázemí. Člověk si pak nějak přirozeně vytvoří představu, že to všechno je společný příběh. Najednou zjistíte, že jeho poslední miliony odcházely k ženám, kterým chtěl dělat, jak říkáte, ochránce, mentora a mecenáše. Chápu, že vás to může urážet i po jeho smrti.

Zároveň bych se ale nepokoušel jeho chování zpětně vysvětlit nějakou jednou velkou teorií. Možná se v něm ve stáří probudila potřeba být znovu obdivovaný, potřebný a důležitý. Člověk, který celý život získával hodnotu prostřednictvím práce, výkonu a peněz, najednou prodá firmu, odejde do důchodu a zjistí, že jedna velká část jeho identity zmizela. Děti už ho nepotřebují, práce už ho nepotřebuje a tělo už mu také neposkytuje stejné možnosti jako dřív. A tak si může najít nový způsob, jak si dokazovat, že má pořád nějakou cenu. U někoho je to sport, u někoho cestování, někdo píše knihy, někdo si to dokazuje mladší partnerkou. A i ta role velkého zachránce a mecenáše může muži v této situaci pomoct nalézt sebehodnotu. Nemusí to být pro vás příjemné, ale je to lidsky docela pochopitelné.

Navíc bych nepřeceňoval ani tu otázku, proč si vybíral stále mladší ženy. Možná nešlo tolik o sex, jak ostatně sama píšete, ale o pocit, který vedle nich měl. Starší muž může vedle mladší ženy získat pocit, že je stále zajímavý, silný, zkušený a potřebný. A pokud jí zároveň může pomáhat, radit a finančně ji podporovat, dostává za to další dávku potvrzení vlastní důležitosti. Zvenčí to může působit směšně. Zevnitř to ale pro toho člověka může být velmi návykové.

Jenže teď je podle mě důležité něco jiného. Vy už jeho psychiku nemusíte řešit. Celý život jste byla zvyklá o někoho pečovat, něco zařizovat, něco držet pohromadě. Možná jste se dokonce naučila přemýšlet víc o potřebách ostatních než o svých. Teď už ale není koho zachraňovat. A myslím, že to může být pro vás zvláštní období právě proto, že jste zvyklá mít nějakou roli. Manželka, matka, hospodyně, opora rodiny. A najednou jste „jen“ Jaroslava.

To může být zároveň smutné i osvobozující. Proto bych se teď vůbec nesnažil zapomenout. Zapomenout na padesát let společného života ostatně ani nejde. A proč byste měla? Stejně tak bych po vás nechtěl, abyste mu teď zpětně všechno odpustila jen proto, že zemřel. Smrt automaticky nemaže partnerovy chyby. Mrtví lidé nejsou svatí a pozůstalí nemusí hrát divadlo, že byli.

Můžete na něj vzpomínat s láskou a současně se na něj zlobit. Můžete si pamatovat, co pro vás udělal dobrého, a současně vědět, že vás v určité fázi života hluboce zklamal. Můžete být vděčná za děti, které jste spolu vychovali, a zároveň si myslet, že jeho chování v posledních letech bylo trapné nebo sobecké. Tyhle věci se navzájem nevylučují.

A možná bych se ani tolik nesnažil pochopit, proč se váš manžel na konci života choval jinak, než jste od něj čekala. Některé věci prostě člověk pochopí až ve chvíli, kdy je sám prožije, a některé nepochopí nikdy. Váš manžel měl právo udělat se svým životem některá rozhodnutí, která se vám nelíbila. Vy máte zase právo říct si, že některá z těch rozhodnutí byla podle vás špatná.

Podstatné je, že jeho posledních deset let nemusí být posledních deset let vašeho života. To, co dělal on, už nezměníte. Ale to, co budete dělat vy, změnit můžete. A z vašeho dopisu mám pocit, že jste už jednou dokázala něco velmi důležitého: když vám manžel vzal původní představu společného života, dokázala jste si vytvořit jiný. Možná teď budete muset udělat totéž podruhé.

Jen tentokrát už bez něj. A jestli při tom budete ještě nějakou dobu vzteklá? Vůbec bych se tím netrápil. Po padesáti letech manželství a měsíci od jeho smrti je na smíření opravdu dost času. Teď bych vám doporučil spíš žít. Chodit mezi lidi, na přednášky, do divadla, na výstavy, hezky se oblékat, když vás to baví, a dělat všechno, co jste možná celý život odkládala kvůli tomu, že jste se starala o ostatní.

Protože možná největší změna, která vás čeká, je v tom, že se nikomu nemusíte přizpůsobovat. A to je vedle toho všeho smutku také docela velká svoboda.

Chtěl odejít za milenkou, tak jsem odešla já. Musel zůstat a stará se o děti. Připadám si jako mrcha a nevím, co dál!