Článek
Tahle vozítka absolutně nesnáším. Vždycky se mi zasekne nějaké kolečko nebo mám štěstí na takové, co zanáší na jednu stranu. Chodím pak pokřivená jak paragraf po obchodě, vyvažuju, a přitahuju na sebe zbytečně pozornost. Navíc mám značné obavy o život dítěte, které věčně vystrkuje hlavu ven. Nerada bych jeho hlavou sejmula broskve v plechovce, výhodné kilové balení.
Dítko číslo dvě jsem si naučila k poslušným nákupům. Pochoduje vedle mě seno, sláma a radí, co mám nakoupit. Pokud nakupujete tam, kde já, doporučuji zabočit okamžitě doprava hned za informačním kioskem. Průchod kolem psího žrádla je bezpečnější. Malý filuta, číslo dvě, mě ovšem upozorňuje, že jsem minula oddělení s hračkami. Vracíme se tedy podívat. Číslo jedna ječí, že chce rohlík. Popoháním číslo dvě, aby to zkontroloval co nejrychleji. Číslo dvě mi hlásí, že na tohle nemáme korunky. Plácám se po rameni. Číslo jedna zbystřilo na balonek. Miniaturní balonek o průměru 5 centimetrů mě nezabije. Dávám ho tedy číslu jedna v naději, že přestane ječet.
Vydrželo to dvě minuty. Balonek letí napříč uličkou s časopisy. Nikde ho nevidím. Zdrháme. Číslo jedna se směje. Číslo dvě mi hlásí, že číslo jedna zahodilo balonek. Číslo jedna ječí, že chce rohlík. Takřka utíkáme nehledíce napravo ani nalevo pro rohlík, aby dítko utichlo. Vůbec nevím, co jsem chtěla koupit. Asi rohlíky. Číslo jedna utichlo. Brouzdáme se uličkami.
Na zemi leží dítě, dupe nohama do podlahy a ječí, že chce koko. Není moje. Nevychovaný spratek, říkám si a poučuji děti, že tohle se dělat nesmí. Číslo jedna i číslo dvě se smějí.
Číslo dvě vyslovilo přání. Chce koupit párek. Stojím v řadě na párek a hledám ve vitríně ty svlékací. Otáčím se k vozíku. Žádný tam není. Hledám děti.
Slyším divný řev. Otáčím se a opodál vidím svůj vozík s dítětem. Číslo dvě drží v ruce uzenou makrelu a zblízka ukazuje číslu jedna, jak vypadá vysušené rybí oko. Číslo jedna ječí. Zřejmě se bojí. Houknu na číslo dvě a ve snaze neztratit místo v řadě nasazuji svůj veškerý herecký talent. S mimickou snahou napodobuji zuřivost a mávám na něj k návratu. Číslo dvě hází uzenou makrelu na zavináče a prchá. Pochybuji o jeho řidičských schopnostech.
Napralo to do regálu s melouny. Žádný díky bohu nespadl. Balonku si nikdo nevšiml, ale kutálející se meloun by zřejmě upoutal mnohem více pozornosti.
Hledím do regálů a přemýšlím o nákupu. Vozík značně ztěžkl. Číslo dvě visí na vozíku. Směje se. Vrazila jsem do postarší paní. Omlouvám se. Jsem polomrtvá tím pohledem, který na mě střelila. Pokárám číslo dvě. Mám chuť ho praštit vekou. Pořád se směje.
Číslo jedna nemá rohlík. Ječí. Číslo dvě mi oznamuje, že číslo jedna nemá rohlík. Hledám rohlík. Nikde není. Číslo jedna nabírá na hlasitosti. Žadoní o koko. Lidé se otáčejí. V duchu se omlouvám tomu spratkovi.
Kdo uteče, vyhraje. Mířím k pokladnám a modlím se, aby číslo jedna přestalo ječet.
Mám dojem, že mi někdo vyměnil košík. Ty věci, co dávám na pás, ty jsem nekupovala. Zabodnu pohled na číslo dvě. Číslo dvě přiznává, že banánek v čokoládě je pro babičku, dvě kila brambor pro dědečka, čokoláda pro číslo jedna a jogurty, které v životě v naší domácnosti nikdo nejedl, jsou údajně pro něj. Jeho dobrosrdečnost nekárám. Jsem dotčena, že mi nekoupil ani hloupou mrkev.
Za zády slyším číslo dvě. „Mami a tyhle kokinka jsou pro Tebe.“
Jsem ohromená a srdíčko mi radostí poskočí.
Číslo dvě mi podává balíček s nápisem kondomy. Další v řadě se mi smějí. Raději bych tu mrkev. Vysvětlování v tomhle okamžiku nemá smysl. Vracím balíček zpátky a vysvětluji číslu dvě, že tyhle kokinka mamince nechutnají, že si koupím žvýkačky. V duchu si říkám, že guma jako guma, ne? Cítím se lehce trapně. Šmátrám po peněžence. Našla jsem ten rohlík.
Po cestě k výtahu vysvětluji číslu jedna i dvě, že veškeré mechanické hračky a automaty na sladkosti nebo plyšáky nefungují.
Tentokrát mi to zase prošlo.
Po návratu domů zjišťuji, že mi chybí skoro všechno kromě brambor a nestravitelných jogurtů. Tak třeba příště!
