Hlavní obsah

Téma týdne: Mám mužské povolání

Foto: Thinkstock

Práce policistky není pro slabé povahy

Toužily jste se vždycky vyrovnat mužům? Vybraly jste si povolání, které spíše náleží mužům, a přesto jste ženy s velkým „Ž“? Jak zvládáte své pracovní povinnosti a jak se to dá skloubit s rodinou? Téma tohoto týdne je: Mám mužskou práci, ale přesto jsem žena. Své příběhy pište na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.

Článek

Uniforma vzbuzuje respekt v každém z nás a většina lidí si myslí, že když si ji oblékne žena, je zákonitě dominantní typ. Přesto existují křehké bytosti, které si dobrovolně tvrdou mužskou práci vybraly a cítí se v ní jako ryba ve vodě. Jak se jim žije? Své osudy mi popsaly kamarádky, které se rozhodně nebojí ničeho!

Dětský sen a nebo náhoda?

Ne každá taková žena se narodí s přáním být hasičkou, policejní důstojnicí, pilotkou letadla apod. Stejně na tom byla Renata, která navlékla policejní uniformu již před pěti lety. Do té doby pracovala jako asistentka v malé firmě. „Když firma zkrachovala, usilovně jsem si hledala práci. V metru jsem narazila na plakátek, kde Policie ČR hledala nové posily. A tak jsem si řekla, že než být bez práce, zkusím to. A jsem u policie dodnes,“ popisuje s úsměvem Renata.

Karolína vždy prodávala dětské prádlo. Jednoho dne si řekla, že to chce změnu, a tak začala taxikařit. „Napadlo mě to jednoduše. Manžel léta dělal taxikáře a vozil hotelové hosty na letiště. Musím uznat, že mu to dost vynášelo. Prahu znám dobře, řízení mě baví, a tak jsem si udělala zkoušky a začala jezdit také. Je prima, že si občas dáme někde sraz na kávu,“ vypráví Karolína.

Zato Žaneta odmalička sledovala akční filmy a učila se bojová umění. Nikdy si nepomyslela, že se jednou bude bojem živit, ale stalo se. Dnes je z ní profesionální odstřelovačka. „K práci jsem se dostala přes známého,“ svěřuje se mi Žaneta. Bohužel mnoho o své práci prozradit nemůže, pracuje totiž neustále v utajení.

Jak se vyrovnat s mužským faktorem?

Všechny ženy se shodly na tom, že jsou na ně kladené téměř stejné nároky jako na mužské kolegy. Renata přiznala, že akcí, kde hrozí extrémní nebezpečí, se nemusí účastnit. „Začínala jsem ale na ulici jako ,pěšák’, a to se setkáte s různými případy, které je třeba řešit hned. Ženy mají ovšem vždy k ruce statného kolegu.“

Karolína je také dnes a denně vystavena možnosti útoku ze stran zákazníků. Přesto, že je velmi drobná, strach nemá. „Nosím s sebou vždycky pepřák. Kdyby mě někdo chtěl napadnout, jsem připravená utéct z auta a zavolat pomoc. Ohrožení života mi za to nestojí,“ vysvětluje. Žanety jsem se na strach ptát nemusela. S tím by svou profesi dělat nemohla. Ale zajímalo mě, jak ji kolegové v práci berou. „Přestože pracujeme v týmu, jsme dost individualisté. Ze začátku jsem si samozřejmě musela vyslechnout různé narážky, ale časem jsem kolegy přesvědčila o svých kvalitách a začali mě brát vážně a rovnocenně. Možná až moc. Někdy si mezi nimi připadám víc jako chlap,“ přiznává Žaneta.

Foto: Thinkstock

Mezi odstřelovači je žena velká výjimka

Kdo má v rodině hlavní slovo?

Renatě sice uniforma opravdu sluší a vzbuzuje neobyčejný respekt, ale v okamžiku, kdy ji doma svlékne, je to opět ona křehká bytost, co ráda plní ženské povinnosti jako žehlení, vaření a péče o děti. „Manžel pracuje na vedoucí pozici a rozhodně nepatří k submisivním typům,“ směje se Renata, která si zároveň pochvaluje, že je i profesionální naslouchačka, což je pro vztah dobré.

Podobně na tom je i Karolína. Klasický režim má sice narušený vzhledem k noční pracovní době, ale je plnohodnotnou matkou dvou krásných dětí a věnuje jim maximální péči. „V noci nám děti hlídá babička, která bydlí o pár domů dál. Ráno je odvezu do školy a jdu se vyspat. Odpoledne už se jim můžeme oba s manželem plně věnovat,“ pochvaluje si Karolína zaběhnutý režim. Navíc se může kdykoli rozhodnout, že ten den do pražských ulic nevyrazí.

Zato Žaneta si „normálně“ fungující rodinu dovolit zatím nemůže. Partnerem se stal její kolega a mají láskyplný vztah. Jezdí s ním na pravidelné mise, takže jsou často spolu. Občas ji ale přepadá touha po dětech, což je u pětatřicetileté ženy naprosto normální. „Zatím jsme s partnerem děti neplánovali. Nebylo by to rozumné, když nevíme, kde zakotvíme druhý den. Ale doma máme role standardně rozdělené a o práci se snažíme nemluvit. Někdy je to dost těžké. Tahle práce je náročná nejen na fyzičku, ale i na psychiku,“ říká Žaneta.

Nemohla jsem se jí nezeptat na pocity, když vlastně zabije člověka a zda jí to nezasahuje do soukromí. „Poprvé jsem s tím měla velký problém. Nemohla jsem se s tím nějakou dobu vyrovnat, ale myslím, že je jedno, zda jste žena nebo muž. Pak jsem se s tím naučila žít. Nejstrašnější je, když někdo střílí na nevinné lidi. Bohužel se to také stává. Pamatuji si na jednu odstřelovačku z druhé strany barikády, která střílela děti do břicha. Záměrně! Aby umíraly v bolestech. Bylo to opravdu strašné. Z toho jsem se dodnes nedostala a občas mívám i podobné sny, které se mi vracejí,“ přiznává krušné chvilky své náročné profese Žaneta.

Ani jedna z mnou oslovených žen to jistě nemá lehké, přesto je práce baví a v soukromí byste nepoznaly, že vykonávají tvrdou mužskou řeholi. Zvládáte ji také? Jste hasičky, policistky, záchranářky, pilotky apod. a mužská práce je vaším denním chlebem? Máte to těžší se mezi kolegy prosadit? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC