Článek
Nikdy jsem se do vdávání nehrnula. Vždycky jsem si říkala, raději budu stará studentka, než mladá maminka. Ovšem mí rodiče byli jiného názoru a chtěli být co nejdříve babičkou a dědečkem. Doslova toužili vidět mě s obrovským pupkem a očekávat příchod Jiříčka nebo Adélky. Ani nevím, jak se to mohlo stát, ale ve dvaceti dvou letech jsem se nechala ukecat a dlouholetého přítele jsem si nakonec vzala. Pochopitelně z toho měla moje maminka obrovskou radost, a jelikož se o mě vždycky ráda starala, rozhodla se mi „pomáhat“ i s přípravami svatby. Nemusím asi zdůrazňovat, že si vše představovala úplně jinak než já.
Svatební obřad v kostele, hostina na zámku a k tomu asi dvě stě svatebčanů. Můj názor nehrál velkou roli. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že chci skromnou malou svatbu. Maminka si prostě postavila hlavu, že pokud jsem se konečně rozhodla se jí vdát, tak se vdám se vším všudy a pořádně. Přípravami se zabývala každou minutu a doslova se v tom vyžívala.
Postupem času jsem dostávala docela strach. Mezi hosty převažovali inženýři, ředitelé a podnikatelé. Vůbec s ničím jsem nesouhlasila, ale už se nedalo nic zastavit. Pozvánky byly rozeslány a očekávaný den se blížil. Byla jsem z toho všeho na prášky. Být ve větší společnosti mi dělalo odmalička problémy, takže jsem ze své vlastní svatby měla panickou hrůzu. A pak se to stalo.
S prstýnky to bylo složitéFoto: shutterstock.com
S přítelem jsme si šli vybrat svatební prstýnky. Nechtěli jsme nic extra, takže zvítězila klasická jednoduchost. Den před svatbou jsem se rozhodla, že bych měla jít koupit nějakou hezkou krabičku, do které bychom je mohli dát. Moje maminka ovšem nezahálela a rozhodla se jít krabičku koupit taky i přesto, že jsem jí říkala, že si ji koupím sama. Byla to fakt náhoda, ale obě jsme to odpoledne přinesly domů úplně stejné krabičky. Do té své jsem tedy dala naše svatební prstýnky a mamince důrazně řekla, ať tu druhou někam schová, abych si je nepopletla. Maminka se mi sice postarala o celou svatbu, ale krabičku neschovala, nechala ji ležet hezky na očích v kuchyni mezi všemi věcmi, které jsem si měla brát následující den s sebou.
Když jsem tedy ve svůj velký den odjížděla do salonu, vzala jsem s sebou sice krabičku, ale tu bez prstýnků. Zjistilo se to samozřejmě až pár minut před obřadem. Obřad se tedy musel o dvě hodiny odložit! Dostala jsem záchvat pláče. Ty dvě hodiny byly nejdelší v mém životě.
Každopádně mohu říci, že to byla svatba, na kterou vážně NIKDY nezapomenu. Až to budu jednou vyprávět svým vnoučatům, doufám, že je aspoň pobavím, protože mně tehdy do smíchu rozhodně vůbec nebylo. Stejně bych tímto chtěla poděkovat svojí mamince, která, i když uspořádala svatbu absolutně mimo mé představy, zachovala chladnou hlavu v situaci, ve které já bych si šla, jak se říká, hodit mašli.
Zažila jste něco podobného? Na jakou svatbu dodnes s úsměvem vzpomínáte? Pište nám na info@prozeny.cz a zařaďte se mezi tři čtenářky, které od nás dostanou honorář 500 korun.
