Hlavní obsah

Terapeut Jan Vojtko: Nevěra je prostě vždycky špatně!

Foto: Archiv Jana Vojtka

Jsou nešťastní, trápí se, v manželství jim to nefunguje, nevědí, co si počít. S takovými lidmi se terapeut Jan Vojtko setkává denně. Pomáhá jim najít zase úsměv, řešení problémů, štěstí. Je to muž, který zachraňuje lásku!

Článek

Říká věci tak, jak jsou, hodně a nahlas se směje, je vtipný, vyzařuje z něj čirá pozitivita. A to i když toho má hodně a v rámci své terapeutické praxe moc veselých příběhů neposlouchá. Lidé se mu svěřují spíš s trápením a od něj čekají, že jim pomůže se ho zbavit. Jan Vojtko je dalším pánem v rámci naší série rozhovorů s muži, kteří pomáhají a zachraňují. Protože i on zachraňuje. Lásku!

Jste magistr v oboru vzdělávání dospělých se zaměřením na psychologii. Ta vás zajímala vždycky?

Mě vždycky zajímalo učení. Fascinovalo mě na učitelích, jak je možný, že toho vědí tolik. Nikdy jsem nezáviděl lidem peníze nebo nějakou pozici, ale vzdělání. A taky mě vždycky bavili lidi. Měl jsem štěstí, že jsem chodil na dramaťák, který mě sice nedovedl k profesionálnímu herectví, ale naučil mě, jak stát před lidmi, co říct, co neříct a jak na ně reagovat. To jsou nedocenitelné dovednosti. Takže když obě tyto cesty spojíte, vyleze z nich moje profese.

Přesto je od vzdělávání dospělých k psychoterapii a vztahovému poradenství trochu daleko. Jak jste se tedy dostal k tomuto oboru?

No ono to právě zase tak daleko není. Vzdělávání dospělých v sobě zahrnuje různé formy rozvoje dospělého člověka. Schovává se v tom třeba proces koučování nebo mentorování, ale i terapie, respektive znalost toho, kdy je potřeba terapie, a jaký je rozdíl mezi těmito principy. A už v rámci studia jsem inklinoval ke vztahům. Téma mojí diplomové práce znělo „Psychologické kontexty věrnosti v rámci homosexuálních vztahů“. Takže cestu jsem měl jasně nalajnovanou, tuším, že od začátku. A pak přišel první výcvik bodyterapie, pak druhý kognitivně behaviorální terapie, pak navazující schéma terapie a teď jsem nastoupil na další, na terapii orientovanou na emoce. Mě prostě nikdy nepřestane fascinovat, co všechno se v člověku schovává a hlavně kolika různými cestami je možné k člověku jít. A jak někde řekl Radkin Honzák, v téhle profesi je důležité být eklektik, tedy umět pracovat s mnoha směry, protože každý člověk potřebuje jiný přístup a jiné nástroje.

Jste hodně vyhledávaný terapeut. Jací lidé za vámi chodí nejčastěji?

Jsou z celého sociálního spektra. Mladí, staří, hetero-, homo-, monogamní, polyamorní… Je ale možná pravda, že více se ke mně objednávají lidé, kteří mají alternativnější či liberálnější přístup k životu.

Jako že pro některé lidi nejste dost usedlý?

Nedávno mi jedna paní psala, že by ráda chodila na terapii, ale že teda ne ke mně, protože jsem pro ni hodně náročný, jak pořád máchám rukama a mám takový liberálnější pohled na vztahy, a ona by ráda někoho klidnějšího a více konzervativního. To byla skvělá věc, že to takhle otevřeně dokázala napsat. Poslal jsem jí pár kontaktů a tuším, že svoji terapeutku našla.

Říká se, že žádný problém není neřešitelný. Platí to i pro lásku a vztahy? Je možné opravit i to, co lidé pokládají za neopravitelné? 

Dle mého soudu a zkušeností, pokud oba chtějí, tak se dá napravit leccos. Asi bych nepoužil to absolutně znějící slovo všechno, ale mnoho věcí ano. Znovu ale opakuju, že oba musí chtít. To je první výchozí bod. Je ale důležité taky říct, že občas to spravení může vypadat tak, že se rozejdou.

Foto: Archiv Jana Vojtka

Na přednáškách je Jan Vojtko velmi živý, při terapii ale především poslouchá své klienty

Jak se tohle lidem sděluje?

Já nic takového za ně říct nemůžu. Jak je mozek plastický – v podstatě je to mašina na přizpůsobování se –, tak když zopakuju znovu tu podmínku, že oba musí chtít a být vnitřně motivovaní na manželství pracovat, tak se dá najít mnoho způsobů a cest, jak v manželství pokračovat. Ale bavíme se o manželství, kde není přítomno například domácí násilí. Tam mám povinnost jednat a sdělovat klientům, jaké jsou právní aspekty těchto činů.

A jaká je tedy při terapii vaše role?

V mé profesi mohu maximálně sdělovat, empaticky konfrontovat klienty s tím, co se může dít, ale nemusí, když budou ve vztahu beze změny pokračovat. Mohu vysvětlovat, proč se do krize dostali, můžu jim i vysvětlit, co to ta krize je, všechno to jsou ale jen moje hypotézy, které nemusí být pravda jenom proto, že to říká Vojtko. Od toho jsou tam ti klienti, kteří s mojí pomocí tyto hypotézy prověřují a hledají, jestli se jich to, co se na terapii děje, nějak dotýká a zda to chtějí a mohou řešit.

Takže že je to na rozchod, vy neříkáte.

Rozhodnutí, zda se mají rozvést či nikoliv, je vždycky na nich. Já jim pak mohu zpracovat a emočně hojit rozchod a často se to tak děje, ale nemohu za žádných okolností rozhodovat za ně. Je to ale občas těžké, protože spousta klientů jde k terapeutovi či terapeutce právě proto, aby to někdo rozhodl za ně. Cílem jakékoliv terapie je ale pomoci klientům získat kompetence k žití vlastního života. V podstatě k tomu, aby žádného terapeuta či terapeutku nepotřebovali.

Foto: Archiv Jana Vojtka

Opravit se dá prý skoro každý vztah, pokud o to mají oba partneři zájem

Je jasné, že je vaše práce hodně náročná. Denně jste v kontaktu s lidmi, kteří mají problémy, nejsou šťastní, trápí se. Zasmějete se u práce někdy?

Ale jo. Zasmějeme. Jen to musí být vždy v kontextu toho, co se děje na terapiích. Není možné to přerušit a začít jim vykládat vtipy a ten humor samozřejmě nesmí být cynický ani sarkastický. Mě vždycky baví, když partneři dojdou k bodu, že svůj vztah nemusí brát pořád tak vážně a že si ze sebe a svého vztahu mohou dělat legraci. To velmi pomáhá a osvobozuje. Když někde přednáším, tak se snažím zapojit i humor. Kvůli tomu si ale mnoho lidí myslí, že pořád takhle hodně mluvím a dělám humor i na terapiích. To jim pak říkám, že stát před lidmi na přednášce není terapie, tam opravdu spíše mlčím a maximálně se doptávám.

A jak se vy sám zbavujete stresu, který na vás ostatní naloží? Být taková vrba musí být těžké.

Od toho máte právě ty výcviky, kde vás učí i psychohygieně. Bez ní to v téhle, respektive v jakékoliv pomáhající, profesi nejde. Proto žiju na hájovně v lese, kde si pár dní v týdnu povídám jen se svojí drahou polovičkou a ovcemi a kočkami. Jinak řežu dřevo, kácím a sázím stromy, kopu jezírko a hlavně chodím po lese a doma pak píšu knížky.

Vlastně se pořád točíme kolem lásky, což je ale velmi nehmatatelný pojem. Co je láska pro Honzu Vojtka? Jak byste ji definoval?

To je vlastně děsně složitá otázka a tím pádem i odpověď. První, co mě spontánně napadlo, byla odpověď, že pro mě je láska práce. Což tedy nezní moc romanticky. Odborně ale mohu odpovědět, že láska není emoce. Tedy „jenom“ emoce. Je to velmi složitý mentální proces, ve kterém se schovávají jiné procesy, jako je motivace, vnímání, právě ty emoce, ale i vůle, chtíč. A mnoho dalších. A pak také to, že láska je projevená právě ve vztazích, a nejen intimních, ale ve všech možných. Od přátelských po pracovní až třeba k národu či Bohu. Takže ano, láska je pro mě pouto. A nejen k někomu dalšímu, ono stačí, že toto pouto mám i sám k sobě, uvědomuju si ho a pracuju na něm. Proto dnes už víme, že nemusím mít vždycky vztah s někým jiným, abych mohl prožít naplněný život.

Foto: Archiv Jana Vojtka

Jak se mění společnost, budou se pravděpodobně měnit i vztahy

Často se mluví o tom, co dělá dnešní generace špatně, proč vztahy krachují nebo proč je vůbec tak těžké nějaké stabilní vztahy navázat. Čím si podle vás lidé milostný život nejvíc komplikují?

Že očekávají od toho druhého, že nějak zařídí jejich štěstí a slast a spokojenost. Zapomínají, že to je a vždycky bude jen jejich zodpovědnost. A že můžou mít štěstí, když potkají parťáka, který jim svými činy a myšlenkami a chováním k tomu jejich štěstí napomůže a unese, když zrovna nějakou dobu budete nešťastní, protože on či ona taky občas jsou.

Hodně často slýcháme i různé věty o tom, že dnešní muži jsou v krizi, otěže přebírají ženy, které už nejsou dost křehké a něžné a už tolik muže nepotřebují. A ti tím trpí, stávají se změkčilými a podobně. Je tohle pravda? Vídáte to v praxi?

To, že se mění společenské stereotypy, je viditelné a je to celospolečenské téma. A zaplaťpánbůh! Jasně že to má i tuto podobu, že si muži tak úplně nevědí rady, co s těmi všemi emancipovanými ženami, ale rozhodně bych to negeneralizoval. Ve světě už běhá také veliké množství emancipovaných a respektujících mužů, kteří berou ženy jako rovnocenné. Jen prostě nejsou tolik slyšet. Prostě si žijí svoje životy a nemají potřebu vykládat každému na ulici, že mají se ženou poctivě rozděleny domácí práce.

Nevěra je také velmi časté téma. Četla jsem od vás, že nemusí nutně znamenat konec vztahu, ale na druhou stranu říkat, aby si na ni lidé zvykli, také není správné. Tak jak s ní naložit?

Že tady nevěra je a je běžná, neznamená, že je v pořádku a měli bychom ji normalizovat! Naopak. Být nevěrný je prostě špatně. Když jste někomu slíbili exkluzivitu, tak byste měli umět nést zodpovědnost za důsledky svých činů. Jen je důležité nahlas říct, že když už se nám nevěra stala, což je svým způsobem nějaký důsledek, symptom toho, že ve vztahu nebylo a není něco úplně zdravýho, tak to ale taky nemusí znamenat, že se máme rozcházet. Pokud oba chceme zůstat spolu, je to signál se na ten vztah podívat, přiznat si některé věci, které nemusí být příjemné, občas po nich chvilku pátrat, protože ne vždy musí být zjevné, pak se domluvit, co s tím budeme dělat, a svůj vztah žít dál.

Foto: Archiv Jana Vojtka

Jak relaxuje Jan Vojtko? Často v lese a při sázení stromů

Na jedné přednášce jste mluvil i o tom, že partnerské vztahy mohou mít v budoucnu podobu, kterou si dnes vůbec nedovedeme představit. Jaká je tedy vaše vize, jak se láska a vztahy budou měnit?

Už jenom z faktu, že jako živočišný druh žijeme dvakrát a někdo i třikrát déle než dřív, to vypadá, že náš život bude spíše série párových vztahů. Ale také se možná oprostíme od tohoto stereotypu a jako lidstvo si zvykneme, že je možné mít a udržovat naplněně více vztahů najednou. Možná se stane polyamorie natolik běžnou, že se přestaneme divit, co to ti „nemravní“ lidé dělají. A to, že už dneska v některých koutech světa, ne u nás, bohužel, přestávají dávat důležitost na to, kdo má jakou sexuální orientaci, se stane celosvětovým principem, ať jste v Rusku, nebo v Holandsku. A taky pevně doufám, že se ukotví sekularizace ve vztazích. Dodnes mají představitelé různých náboženství pocit, že mají monopol na to, jak má „ten správný“ vztah vypadat.

Někde jste řekl, že tradiční rodina je v krizi, ale může si za to sama. Mohl byste to víc vysvětlit? Co je pro vás tradiční rodina, jak vypadá její krize a čím si to způsobila?

To je právě to. On už je problém právě ve slovu tradiční. Dřív bylo tradiční žít ve vícegeneračních rodinách, staří rodičové, rodičové, děti, dokonce vedle v baráku žil můj bratranec a moje teta. Je tohle to tradiční? Nebo je tradiční žít v nukleární rodině, tedy jen rodičové a jejich děti a staří rodičové žijí někdy stovky kilometrů daleko? Je tohle to tradiční? Ono se to slovo silně zneužívá. Použít slovo tradiční ve smyslu historické zvyklosti, tak ano, tyto podoby rodiny přestávají být takovou samozřejmostí. A ne proto, že žijeme nemorální život, ale proto, že jsme se jako lidstvo někam dostali. Teď už víme, že vztahovost má různé podoby a je možné jít po cestě, která mě nejvíce naplňuje a dovoluje mi žít kvalitní život. Takže tradice ve smyslu předávání zvyklostí a znalostí je velmi užitečná věc, ve smyslu podřizování se a nedovolování si rozvíjet se ne. Celá evoluce je založena na mutaci, na změně. Tak se, prosím, rozvíjejme, ale nepodřizujme.

Teď trochu o vás. Jak váš život ovlivňuje vaše práce? Platí na vás pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa, nebo vám ve vztazích zkušenosti a znalosti pomáhají?

Já myslím, že obojí. Někdy jsou situace, kdy si říkám, že je fajn dělat tuhle práci, ale jsou samozřejmě situace, kdy si říkám, proboha, Jendo, co to děláš? Je ale pravda, že mě moje práce neustále nutí k sebereflexi, takže v tomhle bych jí přiřknul veliké plus.

Foto: Archiv Jana Vojtka

Svým blízkým Jan Vojtko v lásce neradí, protože k nim má osobní vztah a nedokáže být nestranný

Prožil jste něco z toho, co řešíte s klienty, na vlastní kůži? Nevěru, ošklivý rozchod… A vlastně jste pak koučoval sám sebe?

Samozřejmě že jsem všechny ty věci, které jmenujete, prožil, zažil nebo jich byl alespoň svědkem. Jako každý. A jako každý jsem na začátku života bez těch zkušeností věděl kulový, jak s tím naložit, a trápil jsem se, ale tak to příroda zařídila, abychom se dokázali učit z vlastních chyb. Já si myslím, že můj život byl na některé věci bohatý až příliš, ale to se nedá nic dělat. Otázka je, co s tím vším udělám, jak s tím naložím. Víte, tady platí pravidlo: že někdo neměl třeba úplně šťastné dětství, neznamená, že musí mít automaticky nešťastnou dospělost. Náš mozek má schopnosti, jak některé věci napravit nebo alespoň zmírnit. Takže si neustále ve svém životě kladu otázku: Co s tím uděláš?

Odhaduju, že se na vás asi obracejí blízcí a kamarádi o milostnou radu. Jak se k tomu stavíte? Radíte jim, nebo se spíš řídíte doktorským „rodinu neléčím“?

To je základní a prověřená poučka, že nemůžete terapeutovat svoji rodinu a blízké. Není možné mít od nich zdravý odstup, máte k nim takzvanou vnitřní agendu, chcete s nimi mít nějaké vztahy, chcete, aby byli šťastní, ale jsou to vaše představy, ne jejich, proto hrozí, že je budete někam tlačit. Takže se samozřejmě ptají, ale teď už vědí, že se ode mě mnoho nedozvědí, rozhodně ne rady. Maximálně je vezmu za ruku, vyslechnu je a pošlu je ke kolegům a kolegyním terapeutům.

Poslední věc. Máte velmi dobře rozběhnutou kariéru, přesto každý člověk asi sní, má nějaké vize. Kde byste se třeba rád viděl za pět let? Jaký je sen Honzy Vojtka?

Dál dělat tuhle práci, ale možná o maličko víc psát. Když se mě někdo zeptá, kdo je Honza, tak jako první ve své hlavě stavím, že jsem spisovatel, pak terapeut a pak lektor. Takže budu pevně doufat, že za pět let budu víc psát.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, jež souvisejí s ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu... Vše, na co si vzpomenete. 

Umět s partnerem mluvit a vyříkat si věci, to je základ spokojeného vztahu. Tvrdí to psycholog Sebastian James: Proč být radikálně upřímní?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek