Hlavní obsah

Trpím sebepoškozováním. Kvůli manželovi!

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Úlevu mi přináší, když si ubližuji

Ještě před několika lety jsem se věnovala modelingu. Dnes se své tělo stydím odhalovat. Důvodem jsou jizvy, škrábance a podlitiny. Vím, že dělám hrozně hloupou věc, ale nemohu jinak. Manžel se nechce hádat. Tak se snažím mu vyhovět a problémy držím v sobě. A uklidňuji se sebepoškozováním. Nevím, jak dál.

Článek

S manželem jsem již dva roky, bez dětí. Dalo by se říci, že náš vztah je tak trochu nahoru a dolů. Jednou je nám spolu dobře a výborně si rozumíme, jindy se hrozně hádáme, až si i sousedi stěžují. Kvůli spoustě krásných chvil ale nechci manžela Adama opustit.

Zásadní problém našich sporů je nedůvěra. Jak mohu věřit člověku, který se záměrně vyhýbá určitým odpovědím a má sklony k nadměrné konzumaci alkoholu? Nejčastěji řešíme totiž právě to, zda přišel domů opilý, když jsem byla na noční v práci? A nebo zda tedy už nepije, jak sám tvrdí? Snaží se to mírnit, to se musí uznat. Chápu i to, že nerad slyší mé dotazy typu „jak jsi dopadl" nebo „byl jsi opilý". Jenže jakmile se přestanu ptát, dozvím se z jiných zdrojů, že rozhodně střízlivý nebyl. Trápí mě, že se s tím „pochlubí" kdekomu jinému a mně lže.

On pije, já se zraňuji

A to je důvod, proč namísto hádek, které oba těžko neseme, raději nic neřeknu a ubližuji svému tělu. Když zjistím, že mi lhal nebo zkrátka zase něco „zapomněl" říci, poškodím se.

Většinou jsem se řezala do paží a nohou žiletkami. Pokaždé spolu s bolestí přišla jistá úleva a uvolnění. Nenávidím své tělo a nenávidím sama sebe za to, že on mi nevěří. Trestám se vlastně za to, že nejsem dost dobrá k tomu, aby se mi svěřoval. Abych mu za to stála. Aby nepil. A když už se to stane, aby mi to alespoň řekl. Nevědět něco bolí víc než samotná skutečnost.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Hádáme se kvůli alkoholu

Pomůže mi psycholog?

Jednou jsem ale zašla příliš daleko. A přímo před očima mého muže jsem se velmi hluboko řízla do břicha. Skončila jsem na pohotovosti a následně v péči psychiatrů. Byla jsem propuštěna a dosud pravidelně navštěvuji psychologa. Zkoušela jsem brát dokonce antidepresiva.

Teď už se neřežu. Manžel slíbil, že pokud si nebudu ubližovat, nebude tolik pít. Jenže... Když se pak z cizích zdrojů dozvím, že mi to začal jen lépe tajit a že se nic výrazně nezměnilo, trápím se ještě víc. A ubližuji si jinak - mlátím hlavou o zeď. Pod vlasy mám dnes jednu bouli vedle druhé i krvavé strupy. Vím, že je to strašně ponižující, když třicetiletá žena dělá toto. Ale nemohu jinak. On mi tají, jak holduje alkoholu a jak tráví volný čas, já mu pod vlasy skrývám své utrpení. Jsem tak trochu blázen, uznávám.

Toužím po klidu

Ale jsem zoufalá. Chci mu věřit, ale stále marně čekám, až bude skutečně méně pít. A až se budu o důležitých věcech dozvídat od něho. Promluvit si s ním nepomohlo. Krátké odloučení také ne. Teď sázím na odbornou pomoc psychologa. Chodím tam ale sama, žádná partnerská terapie. Což je možná škoda.

Máte i vy se sebepoškozováním nějaké zkušenosti? Co byste Petře v této tíživé životní situaci poradila? Napište na info@prozeny.cz

ynezorPumanzeSaNyknalC