Článek
„Moje maminka byla takový případ,“ svěřuje se čtenářka Eva. „Nikdy jsme nevěděli, kdy to bouchne, já ani taťka. Mamka dokázala být naprosto skvělá, v dobré náladě doslova zářila, byla s ní legrace, skoro bych řekla, že se až předváděla – jenže to nikdy netrvalo dlouho. Bylo to, jako když cvaknete vypínačem, najednou z ní byla fúrie, ze které jsem měla fakt strach a se kterou se nedalo normálně domluvit. Klid a pohoda nikdy nesměly trvat moc dlouho,“ vzpomíná dnes už dospělá Eva.
Hlavně nesmí být nuda!
Právě její poslední věta přesně charakterizuje problém, o kterém je řeč. Člověk s histriónskou poruchou osobnosti (tak zní aktuálně používaný odborný název) nesnese emoční „příměří“, stereotyp, klid. Vyhrocené, přehnané city jsou pro něj přirozené prostředí. Když miluje, musí to vědět celý svět. A když je dlouho všechno v pořádku, je nutné udělat nějaké „čoromoro“ – záminka se vždycky najde.
Ne každý, kdo občas vypění a udělá scénu, ale musí mít tuhle poruchu. V krizové situaci, ve stresu nebo dlouhodobém napětí se lidé stávají emočně labilnější, takže to prostě občas ujede i jinak vyrovnanému člověku. A samozřejmě, úplně nespravedlivé je obvinit z hysterie někoho, kdo si jen oprávněně na něco stěžuje. Nedržíte pusu a krok – a hned vás posílají na psychiatrii. Také to znáte?
Pozor, nezaměňujte hysterku za ženu, která je zdravě naštvaná!Foto: Thinkstock
Proč to vlastně dělají?
Teatrální chování, přehnané reakce, upoutávání pozornosti na sebe, nečekané výkyvy zdraví, dramatická vyznání a výčitky, manipulativní chování... Nezdá se to, ale příčinou chování těchto lidí je ve skutečnosti nejistota, psychická závislost na mínění druhých, snaha o získání lásky, péče a pozornosti.
Člověk trpící touhle poruchou má velkou potřebu lásky, zároveň se ale bojí, že si ji nezaslouží a že ji nedostane. „Příčiny jsou často v dětství. Hysterické vzorce chování se vyvinou u dítěte, které má buď lásky velký nedostatek, nebo je naopak zahrnováno přehnanou, opičí láskou a nezdravým zbožňováním,“ vysvětluje rodinná poradkyně Ludmila Jandová.
Dá se s nimi žít?
Dejme ještě jednou slovo Evě: „Můj táta byl mírný, zdrženlivý člověk. Mamčiny výbuchy bral stoicky jako přírodní katastrofy, které je třeba nějak přežít. Vzhledem k tomu, že to byl její třetí – a poslední – manžel, asi to byla strategie, která fungovala. Jednou, to už jsem měla vlastní rodinu, se mi ale svěřil, že s ní zůstával hlavně kvůli mně.“
Postiženým lidem může pomoci psychoterapie, ovšem v mnoha případech je neúspěšnáFoto: Thinkstock
Hranici mezi občasným „hysterčením“ a skutečnou poruchou osobnosti můžeme podle odborníků odvodit ze způsobu, jakým dotyčnému fungují vztahy. Pokud není schopný žádný dlouhodobě udržet, nemá žádné skutečné přátele a trpí konflikty v rodině i na pracovišti, jde s největší pravděpodobností o poruchu.
Do jisté míry takovému člověku může pomoci psychoterapie, nebývá ale příliš úspěšná. Dlouhodobé soužití s takovým člověkem je potom klidné a pohodové asi jako život člověka, který si postavil vilku na úpatí činné sopky.
Odhalte hysterika!
Pozor, tahle porucha samozřejmě není ženskou specialitou. Hysterik bývá okouzlující, sebestředný, rád přehání a dramatizuje a miluje publikum. Pokud vám vyzná lásku, musí to být u hučícího vodopádu, o ruku žádá v přímém přenosu. Běda, když z nějakého jeho nápadu nejste nadšená, nebo si dokonce dovolíte ho kritizovat. Všechno se bleskově obrátí proti vám!
Tak co poznáváte se, nebo někoho z vašeho okolí?
