Ať žije mamahotel!

A do toho, co dotyčný dělá, nikomu nic není, protože na to už věk má. Pojem „mamahotel" vystihuje fenomén, který se stal součástí dnešní doby.

Kdysi mladí lidé toužili být nezávislí, vést vlastní život, mít vlastní byt... Bylo to přirozené bez ohledu na to, zda se svými rodiči vycházeli nebo nevycházeli. Psychologové tuto potřebu považovali za archetypální, tedy za něco, co patří k přirozeným fázím vývoje každého jedince. Mimo jiné poukazovali i na klasické pohádky, z nichž velká část je založena právě na tom, že hrdina - ať už hloupý Honza nebo princ - odchází do světa, aby sám za sebe ukázal, co dovede. I takzvaně primitivní národy měly odjakživa své rituály, podle nichž se dospívající musel odloučit od společenství a dokázat, že se o sebe umí postarat. Nicméně, jak se zdá, moderní doba vyvrací i to, co bylo považované za součást naší přirozenosti. Mnoho „dětí" se nechystá opustit rodiče ani ve dvaceti, ani ve třiceti. Případné partnery si s bezelstnou samozřejmostí vodí domů - inu, když už stejně vaříte, tak jeden hladový krk navíc přece snesete, když už perete, ani partnerovo prádlo vás až tak dalece nezatíží.

Podle velmi častého modelu dotyčný bez skrupulí přijímá veškeré služby, ale tváří se překvapeně, ne-li uraženě, když i od něj - nedejbože - očekáváte plnění nějakých povinností vůči společné domácnosti. Vesměs na ně nemá čas nebo je považuje za zbytečné či přízemní. Žádosti o alespoň symbolický příspěvek na nájem ho mnohdy jenom popudí, pokud vyhoví, tak máte pocit, že jste se zachovali jako sobci, kteří chtějí vlastní dítě připravit i o to málo, co má.

Mnozí rodiče, kteří tuto situaci zažili, často připouštějí, že by „syndromem opuštěného hnízda" rozhodně netrpěli. Ostatně, uživatelé „mamahotelů" vesměs mnoho pohody do rodinného hnízda nevnášejí. To, že u rodičů bydlí, ještě neznamená, že by s nimi nějak zvlášť komunikovali. Leckdy si zachovávají pubertální kritičnost a náladovost.

Jsou dnešní mladí lidé opravdu tak jiní? Vždyť zmiňovaní pohádkoví „hloupí Honzové" by se také nejraději celý život jen váleli za pecí. Ale okolnosti je k cestě do života přinutily, nebo rodičům došla trpělivost.

„Ještě v nedávné době bylo u nás pro mladé lidi těžké sehnat si byt, možnost pronájmů v podstatě legálně ani neexistovala. Zároveň rodiče nebývali zdaleka tak liberální, jako je tomu dneska. To všechno umocňovalo potřebu mladých žít si po svém - a ve svém," zamýšlí se psycholožka Veronika Malovaná. „Byty k pronájmu jsou relativně snadno dostupné, což paradoxně rovněž psychologicky snižuje touhu byt shánět. Každý si může říct, že až bude chtít, vždycky se něco najde," dodává. K tomu podle jejích slov přistupují i běžné finanční náklady, které nejsou zanedbatelné a z hlediska některých mladých lidí zbytečné, když jim u rodičů nic neschází a ještě mají veškerý servis. „Dnes také méně mladých lidí a hlavně podstatně později zakládá vlastní rodinu, což byl dřív jeden z hlavních faktorů, které směřovaly k pořízení si vlastního bydlení," zdůrazňuje.

Můžeme si za to sami?

František Harold z psychologické poradny se dívá na celou věc i z druhé strany. Poukazuje na to, že i rodiče více či méně vědomě fenoménu „mamahotelů" nahrávají. „Hlavně matky samoživitelky mají strach z osamělosti. Takže i když si navenek stěžují, že se jejich potomek nehodlá osamostatnit, ve skutečnosti mají samy z takové změny obavu," konstatuje. Obdobné pocity mohou mít i manželské páry. „Pokud nemají vlastní záliby a koníčky, nejlépe společné, nedovedou si představit, jak budou čas trávit jen jeden s druhým. Přítomnost dalšího člena rodiny je jakýmsi ventilem pro komunikaci a emoce," říká psycholog.

Je zřejmé, že v době minulé děti vylétávaly z rodinného hnízda dříve než ty současné. Ale která varianta je šťastnější? Těžko říci obecně - je tolik možností, jako je rodin a rodinných konstelací.