Hlavní obsah

Ukrajinka Julia: Nejtěžší den pro ženy a děti byl, když se loučily. Nevědí, jestli své muže uvidí

Foto: Profimedia.cz

Před týdnem vtrhla ruská vojska na Ukrajinu. Jak situaci prožívá stylistka Julia Silaj, která tam má početnou rodinu? Několik dní se snažila sehnat odvoz pro sestřenici s dcerou a další děti. Nevzdala to a jsou již na cestě k hranicím.

Článek

Ukrajinka Julia Silaj vystudovala v Praze vysokou školu a skoro dvacet let tu žije. Pracuje jako stylistka, ale móda a jarní trendy jsou teď to poslední, čím by se zabývala. Myslí jen na to, jak dostat do bezpečí svou rodinu, hledá jim všemi způsoby odvoz na hranice, pokouší se jim poslat peníze. A zároveň se snaží uklidnit své dva syny, kteří mají strach.

Mluvily jsme spolu ve čtvrtek, týden poté, co začala ruská invaze na Ukrajinu.

Sleduji váš příběh, vaši snahu dostat z Ukrajiny sestřenici s dcerou. Jaká je nyní situace?

Jsou na cestě přes Ukrajinu, podařilo se mi pro ně nakonec sehnat odvoz, takže míří k maďarským hranicím. Veze je jeden známý z Ukrajiny, ale kvůli mobilizaci nesmí přes hranice. Takže tam zase bude čekat další část mé rodiny, aby je mohli vézt dále. Na hranice to mají více než 900 km. Nejdřív bylo třeba je dostat z Čerkasy a pak sehnat odvoz z dalšího města na hranice. Jede sem moje sestřenice, její devítiletá dcera, kamarádky těhotná švagrová, holčina od mojí tety s kojencem a šestiletým dítětem

Čerkasy je krásné velkoměsto a má jeden přístup přes řeku, most. Ten ukrajinští vojáci samozřejmě hned zaminovali, aby tam nemohla ruská vojska. Takže dostat se 300 km do jiného města, kde na ně čekalo auto, jim trvalo asi 7,5 hodiny. Předání probíhalo pak v jednu ráno někde v poli, to je jak z hororu. S dítětem, sama, ve tmě, nikde nic a čeká tam nějaké auto…

Jak se to dá na dálku zařídit?

Varovali mě ještě před třemi dny, že je to nereálné, z téhle části Ukrajiny. Kdyby byli ve Lvově, Užhorodě, v západní části, bylo by to jednodušší. Ale nechceš to vzdát, nechat je v úkrytech s dětmi, vystrašené.

Jak jste s nimi vše domlouvala?

Všechna komunikace je přes Viber, často mají normálně wi-fi. V úkrytech je to spojení horší. Když zmlknou sirény, jdou domů, ke známým, nějak to fungovalo. Ty úkryty a sirény, to už ty děti nikdy nezapomenou, to je šílený.

Jak to vaši příbuzní vnímají? Kdy začali tušit, že to není dobré?

Hned v ten čtvrtek to bylo špatné. Já mám rodinu na různých místech. Jak začal Kyjev, Charkov, to bylo zlé. Můj bratranec odvezl z Charkova rodinu za pět minut dvanáct. Jedno z posledních aut, co mohlo vyjet. Doteď sice dobrovolníci z Charkova nějaké lidi odváží, ale je plně obležený a ostřelovaný, lidé jsou jen v úkrytech. Nikdo není jen tak doma, jsou v podzemí. Až dnes mám od kamarádky zprávy, že je mírnější den...

Mnoho lidí nejdřív říkalo, že neodjedou. Je hrozně těžké nechat tam ty chlapy, manžela, bratra, dědečka, tátu, a odjet bez nich. Nevíte, na jak dlouho odcházíte a kam. Navíc jsou to často lidé, kteří necestují. Moje sestřenice za mnou sice v Praze byla, ale třeba nikdy neletěla letadlem. Pro ně jet do Maďarska je jako letět na Měsíc.

Trvalo jim pár dní přijmout tu situaci a udělat rozhodnutí, že vezmete dítě a půjdete.

Navíc jen s pár věcmi...

Já jsem sestřenici řekla, ať si nebere nic. Nemůže utíkat přes hranice a nést kufry. To je šílené. Ale ona má výhodu, jede za námi, za někým, koho zná. To není případ lidí, kteří jedou do neznáma.

Řekla jsem jí, ať má doklady a peníze, které bylo mimochodem problém jí poslat. Já mám účet u české banky a 2 dny mi trvalo, než jsem jí mohla poslat na kartu peníze. Musela jsem do banky, vyplňovat formuláře, pak teprve ty peníze doputovaly. A ona to má na kartě, stejně tak pán, co je převáží. Tam není možnost vybrat – nikde není hotovost.

Jak dlouho vy žijete v Česku?

Přijela jsem sem studovat v roce 2004, mám magistra z mezinárodních vztahů. Na škole jsem pak poznala i manžela.

Manžel je Čech, nebo cizinec?

Je z Bosny, takže vím i od něj, jaké to bylo tam kdysi. Oni ti lidi, co si to neprožili, nechápou náhlost té situace. On tu zkušenost má a radil mi, že je třeba jednat naléhavě a hned, situace se může měnit z minuty na minutu. Jsem vděčná, že jsme neváhali.

Co se týče rodiny, tak rodiče mám u sebe v Praze. Ti sem přijeli už dříve. Ale oba jsou ze tří resp. čtyř dětí, takže jsme velká rodina a různě „rozházená“ po Ukrajině.

Jak často se vídali?

My jsme pořád spolu, potkáváme se všude. Když byl mír, tak na dovolených v Turecku, v Chorvatsku, v Sarajevu, aby se poznali s manželovou rodinou, já jezdila na Ukrajinu.

Odkud kromě rodiny čerpáte informace?

Poslouchám česká i zahraniční média, ale pro zajímavost jsem si pustila jednou i ruské zpravodajství a to je masakr. Já mám totiž rodinu i v Rusku, žije tam bratr mého tatínka s rodinou.

A ta situace tam je hodně vážná. Pokud nemají kritické myšlení, nemají šanci se cokoli dozvědět. Nemají informace...

Jak jste vztah mezi Ukrajinou a Ruskem vnímali předtím, než ruská vojska překročila hranice?

Už měsíc to bylo obrovské napětí, před třemi týdny jsme si volali a říkala jsem, ať přijedou, že si uděláme dovolenou. Vrátit se mohli vždycky… Říkali mi, ať nestresuji, že přece za Ukrajinou je celý svět. I když tam vkročí Rusové jednou nohou, tak všechny světové armádní jednotky se za ně postaví. A pak tam celá ruská vojska vešla a svět začal se sankcemi. Pomoc přišla pozdě, i když snad ne úplně pozdě.

Já se bojím… ty války nekončí za týden. Historie se opakuje a já se bojím, co bude dál. Mají sílu, je jich hrozně moc. Ukrajina to sama nezvládne, potřebujeme věcnou pomoc od všech spojenců.

Co pomoc Ukrajině, koho podpořit, komu vy sama věříte?

Já jsem totálně a strašně dojatá z reakce a pomoci českého národa, jak se všichni mobilizovali a pomáhají. Naše rodina přispěla a bude přispívat dál na armádu, na humanitární pomoc přes Člověka v tísni. Všem firmám i známým říkám, ať nikam nevozí balíčky, ale přispějí organizacím.

Jste stylistka….

Na to jsem v posledním týdnu úplně zapomněla. Mám úplně ochrnutý mozek, automaticky dělám běžné věci. Vstanu, odvezu děti do školy a odpoledne na trénink. Ale jako bych tu byla i nebyla. Pořád přemýšlím, co můžu udělat. Jsou to moji lidi. Jejich děti jsou jak moje děti. V tom autě jsou i lidi, které jsem nikdy neviděla, ale jedou za námi a postaráme se o ně.

Až budu vědět, že moji jsou v bezpečí, tak možná začnu myslet na práci. Ale já vůbec nevím, v jakém psychickém stavu přijedou. Jak se budeme na nové životy adaptovat. Když mi volala sestřenice z auta, tak… to bylo hodně těžký. Byl to pro ně nejtěžší den, hodina, těžkých pět minut, když se loučili s manželem, bratry. Nevědí, jestli se někdy ještě uvidí.

Jak mluvíte o téhle situaci se syny?

Snažím se říkat jim pravdu, ale rozhodně doma nepouštím zprávy. Říkám, že je válka, že teď na sebe musíme hodně myslet, pomáhat, co to jde.

Oni jsou velmi empatičtí, takže jsou i vystrašení, báli se, zda ještě uvidíme rodinu. Ujišťovali jsme je, že děláme všechno možné, aby byli v pořádku. A až tu budou, uděláme jim bezpečné zázemí a budeme fungovat. Samozřejmě se bojí, mají svoje dětské otázky, zda můžou vojska přijít i sem, když mohla tam. My ale doufáme – a říkáme jim, že pravda a dobro vždy vítězí, a tak to musí být i teď.

KDE HLEDAT POMOC

Kam posílat peníze, aby byly využity správně, kde jsou sběrná místa a co je zrovna potřeba, kde nabídnout možnost ubytování pro ukrajinské běžence? Ověřené informace najdete v tomto článku: Jak efektivně pomoci Ukrajině a co nedělat.

Pokud máte ve svém okolí lidi, kteří do České republiky prchli před hrůzami války, nasměrujte je na článek na Seznam Zprávách, kde najdou, kde hledat relevantní informace, které by jim mohly pomoci, jak je to nyní s vízy, se zdravotním pojištěním, možností ubytování apod.

Informace nalezete také na on-line tržišti Pomáhej Ukrajině, které si dalo za cíl koordinovat nabídku a poptávku pomoci, aby se dostala k potřebným.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek