Hlavní obsah

Uštvaná matka: Jak jsem se nechala fotit

Foto: Marie Bartošová

Vizážistka se mou hlavou vydržela zabývat déle než psychiatr!

V životě každého člověka jsou situace, které ho dokážou hodně znervóznit. Nervozita se projevuje několika způsoby, od zpocených dlaní přes koktání až po střevní potíže. Když jsem nervózní já, tak šílím a zmatkuju.

Článek

Mezi okamžiky šílení můžu naprosto upřímně zařadit čekání na výsledek těhotenského testu, neboť jsem ještě v životě nezažila delších pět minut. Zmatkovací chvíle prožívám vždy jednou za půl roku během zkouškového období, kdy sedíme se spolužáky před kanceláří doktorky práv a klepeme se strachy. Vždycky je mi šíleně špatně, listuji sem a tam skripty, přesvědčená o dutosti své lebky. Bývá mi natolik špatně, až je to podezřelé a mám chuť si udělat i ten zmiňovaný těhotenský test.

Stejně nervózní a napůl pomatená jsem byla minulý týden během čekání na příjezd redakčního týmu kvůli pořízení nových fotografií k článkům. Nebyla jsem úplně ve své kůži. Ne tak kvůli setkání, ráda poznávám nové lidi, ale spíš kvůli faktu, že nejsem zrovna exhibicionistický typ a přílišnou pozornost věnovanou mé osobě nesnáším zrovna nejlíp. Navíc jsem omluvila děti ve školce, abyste mohli u mých článků spatřit i je v celé své kráse, takže jejich demoliční znuděná nálada atmosféru nezlepšovala. Co jsem uklidila, znovu rozkramařily a já jsem vzteklá pobíhala za nimi po domě a zvedala to, co utrousily.

Po příjezdu pražské skupinky se číslo dvě ukrylo ve svém pokoji a celé další dvě hodiny se odmítalo zapojit do společenského dění ve vedlejší místnosti. Existenci dalšího dítěte v domácnosti dokazovaly jen tupé údery hraček, které k nám doléhaly, a občasný dětský smích.

Číslo jedna bylo naprosto fascinováno vizážistkou a jejím náčiním. Tolik serepetiček, které s sebou měla, mé dítě v životě nevidělo, a já také ne. Musím říct, že práci této šarmantní dámy zpětně velmi obdivuji, protože nikdo krom psychiatra nebyl do té doby natolik odvážný, aby věnoval mé hlavě víc než půl hodiny svého času. Za to, jak si dokázala poradit s tak špatným podkladem, jakým je můj obličej, by se nestyděl ani Rembrandt.

Číslo dvě se zapojilo do akce o něco později, pod menším nátlakem všech zúčastněných. O jeho fotogeničnosti nemám sebemenších pochybností, ale byla jsem dost nesvá kvůli číslu jedna. Má dcera se totiž doposud pyšnila vlastností, poděděnou po mně, a tou je neschopnost tvářit se normálně. Jsem majitelkou víc než dvou set archivních snímků zachycujících její zátylek, zavřené oči a jiné škleby. Kupodivu jí byl tým, který si dovolím vzhledem k náročnosti svěřeného úkolu soukromě nazvat „tým Avengers“, natolik sympatický, že spolupracovala bez problémů.

Nikdo z přítomných zřejmě netušil, že jsem obě své děti uplatila příslibem zakoupení jejich vytoužených časopisů. Podmínkou bylo normální chování, u čísla jedna absence vysokofrekvenčního jekotu, hromadných bitek a spolupráce při fotografování. Vzhledem k tomu, jak náročný úkol to pro ně musel být, si myslím, že to zvládly statečně. V dětské kavárně, kde nám provozovatelka dovolila pořídit pár dalších fotografií, sice lehce popustily uzdu svému temperamentu, ale v závěru dne si časopis stejně vysloužily a já jsem se konečně uklidnila.

Přesto, že jsem byla ubezpečena, že názory vás čtenářů ohledně mého „zvláštního“ image nejsou pravým důvodem příjezdu záchranného týmu a pořízení nových fotografií, stejně si myslím, že jste to byli právě vy, kdo mi dopřál ten komfort vlastní vizážistky. Za to vám patří můj vřelý dík, neboť to pravděpodobně již v životě nezažiji. Jak se podařilo udělat z uštvané matky focení hodný objekt, se můžete od nynějška přesvědčovat každou středu u mých článků.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.