Hlavní obsah

Uštvaná matka: Konečně! Děti mám ve školce!

Foto: Petr Makovička

Já se vždy do školy těšila, tak to předávám i svým dětem

Chci vám všem dnes pogratulovat, že jste úspěšně zvládli dva měsíce prázdnin a dnes vám díky tomu pomalu mizí tik v levém oku a snižuje se tlak. Tak jsme se dočkali. Škola je tady.

Článek

V pondělí jsem vás viděla. Vás všechny. Viděla jsem maminky, které radostně vykračovaly s úsměvem na tváři směrem ke školám, ověšeny pytlíky s papučemi, v závěsu se svými otrávenými dětmi, jejichž hlavami se proplétaly myšlenky „už zase“, popřípadě „ach jo“. Viděla jsem i zoufalé maminky. Vlekly do školek své tříleté caparty, kteří se snažili svými patami vyhloubit do asfaltu a dlažebních kostek chodníků rýhu, za doprovodu neméně líbivého jekotu a řevu. Viděla jsem také maminky, které se snažily krotit své děti, aby tolik nespěchaly, a samy si utíraly krůpěje slz, jež jim stékaly po tváři.

Snad za to může PMS, ale byla jsem také trochu naměkko (ale opravdu jen trochu), že už zase ty své dva malé knoflíky nebudu mít pod drobnohledem hodinu co hodinu. Kráčela jsem s nimi vstříc novým kamarádům a byla jsem si jistá, že se mi bude po mých „číslech“ fakt stýskat. A stýskalo se mi. Celé dlouhé dvě minuty, než jsem jim zamávala do okna, ve kterém ani jedno z nich nebylo, a poté zmizela v nedohlednu, jsem opravdu cítila hlubokou bolest nad jejich dočasnou ztrátou.

Přesto, že jsem na svých dětech hodně citově závislá, přiznávám, že jsem se těšila na začátek školního roku zřejmě víc než ony samy. Radostně jsem podepsala papuče, kelímky a pyžama. S úsměvem jsem nažehlila jmenovky na oblečení a vyčkávala, až se v kalendáři objeví vlastní rukou psaný nápis „děti školka“ (použila jsem permanentní popisovač, aby jen tak nezmizel). Nevidím důvod k tomu, abych oplakávala fakt, že mě na čas opustí a já je nebudu moci kontrolovat, hlídat, případně utěšovat.

Školková léta k vývoji dětí patří stejně jako kojení, chůze, mluvení, škola, později i puberta. Když jsem děti odstavovala od mateřského mléka, taky jsem to neoplakávala. Pokud přece jen ukápla nějaká slzička, pak to byla krůpěj radosti z toho, že mi nebudou svými prvními zoubky okusovat již tak zdecimovaná ňadra. Necítím se jako krkavčí matka, ba naopak si myslím, že svou radost ze začátku školního roku přenáším i na ně, a tím pádem to i pro ně bude jednodušší.

Když jsem byla školou povinné dítě, nejhorším dnem z celého roku byl pro mne třicátý červen, a naopak mnou nejvíce očekávaným dnem bylo právě první září. Vždy jsem byla tak trochu šprt, takže tu radost z konce prázdnin mám zřejmě geneticky zakódovanou.

Jsem si jistá, že děti ve školce strádat nebudou. Hraní si celý den s hračkami, které doma nemají, honička s kamarády okolo židliček, zpívání písniček a okopávání nových tenisek na zahradě není přece žádné utrpení. Určitě nebudou po týdnu ve školce vyžadovat, abyste jim vyrobili přívěsek na krk s vaší vylisovanou fotografií a ani vás nebudou prosit, abyste seděli na chodníku u školky až do oběda. Věřím, že jaký pocit v dětech vyvoláte svým chováním, takovým způsobem budou danou změnu (odloučení) vnímat.

Dnes budu moc ráda, když si přečtu v komentářích vaše zážitky o tom, zda jste se cítili jako eskorta do Alcatrazu a cestou ze školky posmrkali dva kapesníky. Anebo jste cestu do práce protančili?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama