Článek
Úřady nemám ráda už jen proto, že tam vládne naprostá disharmonie a chaos. Pokaždé, když přijdu něco vyřídit, zjistím, že už nepatřím podle písmenka k paní Nováčkové, ale o troje dveře dál k paní Mastné. Většinou tedy už dopředu vím, že jdu špatně, ale vlastně jít špatně musím, protože jinak bych nezjistila, kam mám vlastně jít.
Tento poznatek mě docela dost prudí, protože za svobodna mé příjmení začínalo písmenkem „Dé“ a doufala jsem, že písmenkem „Ká“ vyfasuju příjemnější osobu. Bohužel jsem se vdávala zbytečně. Úřednice mají zřejmě bachařštinu v popisu práce, obzvláště pokud přijdete i s dětmi, které kupodivu nemůžete zavázat ke stojanu na kolo jako vrzající bicykl, protože jsou jako Goroa stejně by si vás našly.
Když jsem naposledy zjistila, do kterých konkrétních dveří to mám vlastně jít, dopředu jsem podplatila děti tatrankou a pitíčkem, abych zajistila, že se minimálně další dvě minuty nebudou akusticky projevovat. Po zaklepání na dveře jsem uslyšela ono bachařské „No dále“ a s pocitem srovnatelným s žaludeční neurózou jsem opatrně otevřela dveře. Toto opatrné otevření dveří ovšem způsobilo nehorázný průvan v místnosti s otevřeným oknem, čímž jsem si již svým prvním krokem znepřátelila stráž. Od dveří jsem se zatím bála hnout a pevně jsem tiskla tlapky svých dětí, jako by je čekalo očkování proti vzteklině. Polkla jsem na prázdno.
Jakmile osoba připomínající malého podsaditého muže sebrala poslední arch papíru zpod svého stolu, zaregistrovala jsem na pultíku jmenovku se jménem „Kousalová“. Přistoupila jsem tedy blíže a vyslovila svůj požadavek mírným, klidným, přívětivým a smířlivým hlasem, abych eliminovala riziko útoku. Děti se mezitím vrhly pod stůl. Zřejmě hledaly vhodný úkryt. Ze strachu, že by se číslo jedna vynořilo s vlasy jako Einstein a Kousalce by mocně zhasnul monitor, jsem je odtud vytáhla za nohy. Bránily se.
„Číslo občanského průkazu“, vyštěkla požadavek jedna ze zřejmě nejlepších bývalých bachařek mírovskévěznice. Říkala jsem si, že bych měla napravit svou reputaci a pokusit se zlepšit paní Kousalové náladu nějakým opravdu vhodně vybraným inteligentním žertem. Vypravila jsem tedy ze sebe: „To je asi to čísílko pod fotkou, že?“ Nepodařilo se. Bachařka se tvářila ještě hůř, pokud to vůbec v daný moment bylo možné a řekla: „Počkejte, já se na to musím podívat.“
Nebyla jsem si zcela jistá, jestli chtěla přechytračit můj vlastní žert nebo to myslela vážně, a proto jsem se raději nezasmála a svůj občanský průkaz jsem jí bez řečí předala. Aby toho nebylo málo, číslo dvě zcela zřetelně a nahlas zahlásilo: „My máme doma ve skříni krysu!“ V ten moment jsem přestala dýchat a zkoumala, jestli je v místnosti k dispozici nějaká menší lékárnička obsahující defibrilátor. Sociální pracovnice si mě změřila od hlavy až k patě a začuchala. Zřejmě zkoumala, jestli vypadám jako člověk bydlící v kanále a hledala nějaký důkaz pomocí čichového vjemu. Číslo dvě jsem probodla pohledem, jenž mu měl naznačit, aby už rozhodně nic neříkalo, jinak si to vypije. Číslo jedna jsem autoritativním hlasem vyzvala, aby vrátilo dokumenty zpět do skříně, odkud je vzalo.
Urychleně jsem podepsala jeden papír. Poté jsem podepsala papír o tom, že jsem podepsala ten původní papír. Na další papír jsem svým podpisem potvrdila, že to, co jsem podepsala na prvním papíře, je pravda, a že můj podpis na druhém papíře souhlasí. Byla jsem opravdu ráda, že jsem si mohla po dlouhé době vyzkoušet svou vlastní parafu.
Při odchodu jsem opět způsobila průvan a lítání podepsaných papírů. Číslo jedna řeklo mezi dveřmi „ahoj“ a číslo dvě ve strachu z mého vražedného pohledu řeklo „na shledanou“. Na chodbě se mi děti naprosto dezorientovaně rozběhly každý jiným směrem. Asi i u nich toto setkání vyvolalo zvláštní účinky. Nemám ruce jako Saxana, tudíž jsem byla nucená zavolat „stůj“ a čekat, kdo z nich se zastaví a posléze chytit toho, který se nezastavil. Mít tak služební zbraň, vystřelila bych třikrát varovně do vzduchu.
Jelikož mě číslo dvě ignoruje o něco míň než číslo jedna, zastavilo se jako první. Číslo jedna mezitím vběhlo do jiné kanceláře, v jejíž útrobách mě zcela pohltil odér alkoholu smíchaný s vůní rumových pralinek. Spěšně jsem se omluvila za narušení klidu a nutila číslo jedna, aby zadrželo dech. Z tohoto úřadu jsem odcházela, respektive utíkala velmi rychle. Venku jsem mateřsky políbila chodník a děkovala jsem všem svatým za to, že jsem to opět přežila.
Na závěr nutno podotknout, že než navštívit opět bachařku Kousalovou spolu s dětmi, raději se poškrábu v oku špendlíkem. A s heslem na rtech „ať žije papírování“ jdu nacvičovat parafu.
