Hlavní obsah

Utíká z domova! Co teď?

Foto: shutterstock.com

Přílišné omezování vede ke vzpouře

„Už tady s váma nebudu ani minutu, stěhuju se!" sdělila pubertální dcera zaskočeným rodičům. Ano, s puberťákem to mnohdy není lehké, ale tohle? Co dělat v takové chvíli? Jak reagovat? Přečtěte si rady odborníka!

Článek

Když Tereza v necelých sedmnácti začala chodit se svou první velkou láskou, o dva roky starším Milanem, pro nikoho to nebylo žádné drama. Ovšem když oznámila, že se k němu stěhuje, bylo pochopitelně na světě. „Radikálně jsem to zatrhla, ale ona prohlašovala, že stejně uteče, ať jí klidně nechám hledat policií,“ líčí strasti s dcerou Kamila. „Byla jsem úplně zoufalá, ale nemohla jsem ji hlídat dvacet čtyři hodin denně. Nakonec jsem souhlasila, abych s ní udržela kontakt a alespoň trochu přehled, co se s ní děje, protože jsem měla strach, že jinak uteče,“ dodává rezignovaně. I když se Tereza s přítelem posléze rozešla, domů už se nevrátila a od osmnácti bydlí pro změnu s kamarádkou.

Azyl u prarodičů

Dosti nešťastné období prožila se starší dcerou také Lída, byť obě své „holčičky“ vychovávala poměrně úzkostlivě. Nebo možná právě proto. Holky vždycky patřily spíš k těm, kterým toho rodiče dovolí oproti spolužákům méně. Musely být včas doma, dlouho jim nedovolovali přespat u kamarádky, doma na ně nakládali část pravidelných domácích povinností. Když bylo Kláře kolem dvanácti, začala se vzpěčovat.

„Byla drzá, když jsem jí něco nedovolila, nebo se urazila a úplně se mnou přestala komunikovat, postupně i čím dál víc porušovala naše dohody. Trvalo to dva roky a bylo to čím dál horší. Nakonec jsem se vůbec netěšila domů, dávala mi pořád najevo, jak mě nesnáší, že se chce odstěhovat,“ vypráví Vlasta. Stěžovala si mým rodičům, a ti nabídli, že Klára může bydlet u nich, že jí poskytnou vlastní pokoj.

Foto: shutterstock.com

Spokojený puberťák je vzácnost

„Klára byla nadšená, ale mně připadalo hrozné, že se mnou už ve čtrnácti vlastní dítě nebude. A taky jsem nechtěla, aby naši měli kvůli nám starosti. A po pravdě řečeno jsem se i bála, že je Klára nebude poslouchat a úplně ztratíme kontrolu."

Naštěstí se ale vše v dobré obrátilo: Klára byla jako vyměněná. „Žasla jsem, protože to, co nerespektovala u mě, tak dodržovala bez problémů a remcání u babičky a dědy. A mezi námi se to během nějakého období urovnalo. Prostě jsem dospěla k názoru, že mezi námi bylo už takové napětí, které u ní přerostlo ve vyslovenou alergii,“ vzpomíná Lída. Dnes jsou kamarádky. A Klára, až bude zanedlouho plnoletá, si chce pronajmout byt dohromady se spolužačkami.

Hlavně zabraňte útěku!

V těchto situacích je každá rada drahá. Nicméně psycholog Martin Weissman jednoznačně doporučuje snahu domluvit se na oboustranně přijatelných pravidlech soužití do doby plnoletosti dítěte. „Nekompromisní přístup vztahy s dítětem dál vyostří a vyhrotí jeho touhu z domova odejít. Nejhorší je, když uteče, a nikdo netuší, co se s ním děje,“ míní odborník. Jak dodává, to pak bývá spojeno s dalšími problémy, jako je záškoláctví a podobně. Rodiče by si měli uvědomit, že dospívající dítě si zaslouží víc volnosti a přílišné omezování jeho postoj ke společné domácnosti kazí.

Na druhé straně, pokud je napětí neúnosné a je taková možnost, jako to udělala Lída, tedy nechat potomka bydlet u někoho blízkého, je to leckdy užitečné východisko. „Musí tu ale být jistota, že dospělí dítě v rozumných mezích uhlídají a ono je bude respektovat,“ konstatuje Martin Weissman.

Podle něj je logické, že rodiče na takovou alternativu přistupují neochotně i proto, že mají pocit, že výchovně selhali a navíc nedokázali udržet vzájemné citové pouto. „Občas ale neuškodí, když si od sebe odpočinete, a vesměs se vztah posléze upraví,“ povzbuzuje na závěr.

A jaké to bylo u vás? Podělte se s ostatními čtenářkami na info@prozeny.cz o rady, jak na naše puberťáky.

ynezorPumanzeSaNyknalC