Článek
V divadle – v mém hlavním pracovním poměru – mám jako státní zaměstnanec po třiceti letech praxe a vysoké škole plat 18 000 Kč hrubého, což je 12 000 Kč čistého. (Nevěřte bulváru, který píše jiné a sci-fi částky.)
Při počtu mnou vyživovaných osob zletilých i nezletilých to fakt moc není, a tak musím občas „na vedlejšák" natáčet. Natáčení v televizi nebo filmu je příjemný výdělek navíc. Bohužel přichází nepravidelně, občasně a s rostoucím věkem rolí nepřibývá...
V divadle se přes den zkouší a po večerech hraje. Soboty i neděle, svátky, Vánoce... prostě od září do června pořád. Pak nastanou divadelní prázdniny, a když se na mě štěstí usměje, dostaví se ve chvílích volna i nějaké natáčení.
Dnes jsem natáčet jela.
Auto před domem mě vyzvedlo v 5.05. Po hodině jízdy jsme do vozu nabrali ostatní herečky a vydali se 50 km za Prahu na místo natáčení – na plac.
V 7 hodin nás vyklopili u „make-up busu“, což je normální autobus, který má vyndané sedačky a z jedné půlky busu je udělaná převlíkárna, tzv. kostymérna, a v druhé jsou zrcadla, křesla a tam, v provizorní maskérně, nás nalíčí.
V busu je nás většinou 20–30… muži ženy pohromadě se v polospánku převlíkají, motají, padají jeden přes druhého a je jim úplně jedno, jak kdo vypadá v prádle.
Oblečené a nalíčené nás pak vyženou ven. Cestou na plac si můžeme v polní kuchyni, které se vznešeně říká catering, zakoupit kafe a housku. Odskočit si se dá na mobilní záchodky, které slouží celému natáčecímu štábu, což je asi dalším 40 lidem. Většinou jsou zaparkované někde na náměstí, takže všichni okolo jdoucí jsou svědci vaší ranní intimní potřeby. Potupně stojíme ve frontě a asistent režie pořvává „Tak už? Všichni čekají!“ Většinou to člověka ztraumatizuje natolik, že potlačí veškeré potřeby a jde rovnou natáčet.
Samotné natáčení bývá zábavné. Dvacetkrát opakujeme dokola 15 vět, modlíme se, abychom je nezapomněli a neudělali si ostudu či případně nepřišli pro příště o práci.
Dnes jsme natáčeli scénu senoseč. Jezdili jsme v traktoru, pražili se na slunci v tlustých dobových kostýmech. Občas nám donesli vodu na pití, čas od času nám zaplácali obličej pudrem, abychom se neleskli, průběžně nás napomínali, že tu větu musíme říct veseleji, rychleji nebo v půlce věty dojít přesně na značku kvůli kameře či ji zařvat, aby byla slyšet na mikrofon, ale tu druhou větu zase naopak zašeptat. Pak jsme čekali dlouhé minuty, než přestaví záběr. To znamená, že celý štáb, těch 40 lidí, co bylo vlevo, se stěhuje vpravo.
My to musíme zase 20krát zopakovat, ale úplně stejně jako před hodinou, aby to takzvaně navazovalo. Když totiž kamera stála vlevo, točili nás, jak si povídáme s Radkem, a teď zprava točí Radka, jak si povídá s námi.
V poledne si smíme koupit oběd v cateringu, rychle ho zhltnout a potupně se postavit do fronty na první čurání od rána. Když máme štěstí a nezavolá nás asistent, tak to stihneme a možná si nás ani u toho nikdo nevyfotí.
Jestli je nám zima nebo vedro, jsme unavení nebo máme doma nemocné dítě či u nás hoří, nikoho nezajímá. Své soukromí si ponechejme a makejme do 19 hodin. Pokud se to nestihne natočit, nastavuje se zdarma směna až do úplné tmy.
Pak se všichni v tom make-up busu zase vysvlečeme, odlíčíme, nacpou nás do aut, 2 hodiny rozváží herce a my se cestou na pokraji zhroucení učíme zpaměti text na druhý den, kdy nás v 5.05 opět vyzvednou na 12hodinovou směnu.
Když ty peníze vyděláme, přijde nedoplatek na elektriku nebo plyn a jsme opět v minusu. A pak čekáme u telefonu, kdy nás zase z televize zavolají.
Souhlasíte se mnou, že je to divné zaměstnání?!
