Hlavní obsah

Veronika Žilková: Už chápu zvířátka na konci zpráv!

Foto: Mona Martinů

Pohled na zvířata dokáže někdy opravdu potěšit

A nakonec zvířátka. Tomuto sloganu na konci televizních zpráv jsem se vždycky smála. Nejdříve nám ve zprávách ukážou smrt v několika podobách od sebevražedných atentátů přes rasistické útoky na severu Čech až po havárie na D1. Nakonec, aby se nám dobře usínalo, vždy zařadí roztomilé zvířátko. Přírůstek v jakési zoo.

Článek

Působí to jako falešná náplastička na bolístku krutého světa. A to nebohé zvířátko vlastně diváka naštve. Tak jsem si to myslela do včera. V neděli jsem pochopila, že pohled na zvířátko nás doopravdy dokáže pozitivně naladit. Jakási nezkaženost a zároveň zázrak pokračující přírody navzdory civilizaci dokážou okouzlit.

Naše nejmladší odjela na 6 týdnů do léčebny zrakových vad a návštěvy rodičů jsou v neděli na sedm hodin. Krásný čas, ale zkuste ho naplnit v cizím malém městě, když je venku pár stupňů nad nulou a jemně poprchává. Zvolili jsme návštěvu v místní ZOO.

V únoru? Ano, zoo v únoru.

Mezi zbytky sněhu statečně kráčeli slon, hyena, tygr sibiřský a poníci. Ostatní zvířata si lebedila v pavilonech. Ze začátku jsem poměrně bezmyšlenkovitě pozorovala hady, ještěry a plovoucí želvy. Hezký, jasně, fajn... ale co jako víc?

Držela jsem malou ručičku dcery v ruce, přemýšlela o tom, jak je nám bez ní doma smutno, a v tom se za námi ozvalo: Nechcete vidět žirafy? Ani nevím jak, a už jsme stáli v hangáru, kde byly zazimované žirafy. Nade mnou se tyčila dokonale „módně vystylovaná a vydesignovaná" zvířata.

Všechny moje smutné myšlenky rázem zmizely a já fascinovaně koukala na dlouhatánské krky, nádherné vybarvení a největší čokoládové oči na světě. Stála jsem tak blízko, že jsem si je mohla i pohladit. Neudělala jsem to. Byly pro mě symbolem divočiny a dalekého života. Žirafy se přece nemůžou hladit jako kozy v chlívku.

Byly úchvatné, nádherné, veliké a starosti návštěvníků byly – vedle nich – najednou úplně maličké.

Další pavilon, kam jsme zamířili, patřil rodině orangutanů. Otec byl ubytován v jiné kóji než zbytek rodiny. Sen každého muže. Svůj mužský a mužný úkol splnil, a teď nechal opičí matku, ať se tři roky stará, než děcka vyrostou. Spokojeně spal, kýbl na hlavě, aby ho nic nerušilo. Žrádlo měl na dosah tlapy, tak co víc…? Odpočíval a čekal, až ho za pár měsíců opět vpustí zadovádět si se samicí, a splnit tak své samčí poslání.

Matka mezitím ve vedlejším výběhu starostlivě tahala na zádech půlroční holčičku. O kus dál se povaloval synek – opičí puberťák. Choval se přesně jako ti puberťáci lidští, co se povalují doma na sedačce. Hlasitě chroupal zelí a schválně kolem sebe dělal chlívek. Plival listy, drobil drobky a šlupky od banánů házel pod sebe. Po jídle se znuděně povaloval, houpal a nakonec udělal – jen tak na odiv – pár skvělých kotoulů.

Když ho předvádění přestalo bavit, rozhodl se jen tak pro zábavu provokovat malou sestřičku. Tahal ji za nohu, kousal a zlobil. Se svou hrou nepřestal, dokud malá opička sestřička neběžela s brekem žalovat opičí matce. Pak vymyslel zábavnou hru „vytočím svou matku“ a strkal do matky tak dlouho, až ji povalil do slámy.

Vzpomněla jsem si na svého puberťáka a dodatečně mu vše odpustila. Je to věk, kdy to asi cvičí s každým. Nevím sice, jak se chovají pubertální kapr, ještěrka nebo moucha, ale u orangutana je podobnost s lidským puberťákem jasná.

Těšme se ve zprávách na „zvířátka nakonec“. Jsme jim bližší víc, než si myslíme.

ynezorPumanzeSaNyknalC