Hlavní obsah

Vladimíru Menšíkovi by bylo 90

Foto: Humpálová Zuzana, ČTK

Skvělý herec, excelentní vypravěč, mistr zábavy, ale taky trochu neřízená střela. Muž, kterého miloval národ, ale jeho nejbližší z něj občas šíleli. Tím vším byl Vladimír Menšík, kterému by dnes bylo 90 let.

Článek

Moravák jak vyšitý. Vladimír Menšík byl odjakživa plný elánu a bezbřehé energie. Bavič, který miloval lidi, jen málokdy si odepřel sklenku něčeho ostřejšího a cigaretu nezahodil ani coby těžký astmatik.  A taky workoholik, jehož tempo málokdo stíhal. Koneckonců ještě dva dny před smrtí seděl před kamerou v hudebně zábavném pořadu Abeceda.

Od divadla k filmu

Nejdřív to vlastně ani nevypadalo, že by se měl věnovat divadlu či filmu. Vladimír Menšík totiž vystudoval průmyslovku a pracoval v Brněnských strojírnách. Až později se zkoušel dostat na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (JAMU).

Podařilo se to až na druhý pokus a v roce 1953 tam Menšík absolvoval. O rok později si ho všiml slavný divadelní režisér E. F. Burian a angažoval ho.

Jenže Menšíka to táhlo k filmu, ten měl pro něj větší drajv a šmrnc. To byl také důvod, proč se s Burianem, který naopak svět filmu v oblibě neměl, rozhádal, a z divadla odešel.

Poprvé na sebe upoutal pozornost ve snímku Dědeček automobil (1956), kde ztvárnil italského mechanika. A pak už se jeho filmová kariéra rozběhla naplno.

Foto: Profimedia.cz

Psal se rok 1971 a Vladimír Menšík se objevil ve filmu Dívka na koštěti. Jako upír, který se ze světa čarodějných bytostí dostal na svět mezi smrtelníky, zamiloval se tam a rozhodl se zůstat, byl skvělý

Královský bavič

Vladimír Menšík ale nebyl jen herec, byl to také bavič a vypravěč, který neměl konkurenci. Jeho silvestrovské estrády byly fenoménem tehdejší doby.

Foto: Profimedia.cz

Menšík sice zvládal i dramatické a tragické role, například ve snímku Ikarův pád (1977), ovšem exceloval v komediích. Třeba ve snímku Jak utopit doktora Mráčka (na snímku, 1975) nebo Hodíme se k sobě miláčku? (1974)

Své moderátorské a bavičské umění využil i v pořadu Křeslo pro hosta, kde si jako hosty zval hlavně zajímavé vědce a lékaře. Jenže časem se od něj očekávalo, že si bude zvát i tehdejší komunistické funkcionáře (Menšík byl členem KSČ, ale po deseti letech byl pro pasivitu vyloučen). To se mu nelíbilo. S problémem se vypořádal po svém – na jedno natáčení přišel opilý a byl vyhozen.

Foto: Profimedia.cz

Rok 1977 byl co se týče komedií velmi plodný. Jen si vzpomeňte na snímky Což takhle dát si špenát, Zítra vstanu a opařím se čajem či Jen ho nechte, ať se bojí. Ve všech hrál, stejně jako v pohádce Jak se budí princezny z téhož roku (na snímku)

Těžký život s bavičem

Jak už to tak bývá, pracovní vytížení, neřesti v podobě alkoholu či cigaret (těch se nakonec přece jen kvůli nemoci vzdal) a neochota trochu zpomalit, to bylo bolestivé především pro jeho nejbližší.

Vladimír Menšík byl ženatý dvakrát. S první ženou Věrou měl dvě děti (Petra *1955 a Vladimíru *1957). S druhou manželkou Olgou, s níž byl až do smrti, měl také dva potomky – syna Honzu (*1962) a dceru Martinu (*1965).

Foto: Profimedia.cz

Na foto (zleva): Menšíkova druhá manželka Olga a jejich společná dcera Martina, která je též herečkou, a syn Jan

Právě jeho druhá rodina si s ním prožila asi ty nejtěžší chvíle. Kvůli astmatu trpěl častými záchvaty, ale ani kvůli nim neodmítal žádnou práci, žádné natáčení. Byl pověstný tím, že sebou vždy nosil kufřík plný léků, které podle potřeby polykal.

V posledních letech se jeho strážným andělem stala jeho osobní lékařka Zdena Lipárová. Ta s ním jezdila i na natáčení, vždy seděla v pozadí, léky a injekce při sobě, a byla připravená pomoci, kdykoli se herci udělalo špatně.

Jeho pracovitost a urputnost ho stály život. Poslední dva roky už měl opravdu vážné zdravotní problémy a poslední dva dny už skoro nemohl dýchat, navíc ho trápily vleklé žaludeční problémy, ale i tak odmítl poslechnout lékařku, která mu nedoporučovala cestu do Brna na natáčení. Pracovní závazek tehdy sice splnil, ale zcela vysílen 29. května roku 1988, ve věku 58 let, zemřel. Hlavní příčinou bylo astma, ale také prasklý žaludeční vřed.

Někteří umělci jsou jednoduše nezapomenutelní a i dlouho po jejich smrti na ně veřejnost vzpomíná. Třeba jako na Patricka Swayzeho, od jehož smrti uplynulo 10 let

ynezorPumanzeSaNyknalC