Hlavní obsah

Vlastimil Harapes: Ve škole z tance skoro propadal

Foto: isifa

V roce 1976 se stal Vlastimil Harapes nejmladším zasloužilým umělcem

Zdá se, že Vlastimil Harapes patří k té menšině umělců, kterou baví dávat rozhovory. Nejenže souhlasil s velmi šibeničním termínem, který mu ukrojil kus neděle, ale mluví s gustem a také s humorem o čemkoli, na co se ho člověk zeptá. A vlastně i o lecčem, na co se ho člověk nezeptá, a upozorní ho, že to se do rozhovoru určitě nevejde. V takových chvílích snad lze i litovat, že ho nebaví učit.

Článek

Ze všeho nejdřív gratuluji k ceně Thálie. Jak jste ji oslavil?

„Se všemi kolegy na Novoměstské radnici, kde byla recepce a hrála tam cimbálovka s Jožkou Šmukařem. Mám rád folklór, tak jsem si dokonce dal jeden tanec. Taky jsem u pípy točil malinové pivo."

Jen točil?

„I pil. Pivo mám rád. Já mám vlastně rád všechno."

Cena to ovšem byla „za celoživotní mistrovství“, což zní bombasticky, ale zároveň to sugeruje, jako že jste už ze sebe všechno mistrovství vydal a s ničím dalším se od vás už nepočítá. Jaký máte z toho pocit?

„S tím tanečník počítá. Balet je umění mladých lidí a čas se v něm nedá zastavit. To je jako ve sportu – přijde chvíle, kdy začne ubírat a ubírat, a už to zkrátka nikdy není ono. Vždycky jsem hlásal, že člověk má odejít včas, a řídil jsem se tím. V klasickém oboru, v tom nejnáročnějším, jsem to udělal s nástupem čtyřicítky. Představení od představení jsem oznamoval, že to dnes bylo naposledy; všichni se smáli, nevěřili, ale já už další reprízu neodtančil.“

Foto: isifa

Špičkový tanečník a známý herec se nevyhýbá ani akcím showbyznysu

Cítil jste, že už to nejde tak jako předtím?

„Cítil jsem, že by k tomu mohlo dojít. Dostával jsem určité signály – síly už se neobnovovaly tak, jak jsem byl zvyklý zamlada, náhle to chtělo více spánku, větší dbalost o životosprávu a podobné věci. A to mě nebaví. Taky jsem se potom stal šéfem baletu Laterny magiky, a pokud jsem chtěl mít podobné požadavky i na druhé, musel jsem jít příkladem a začít u sebe. Takže v té době už jsem jen v Národním divadle dojížděl méně náročný, řekněme neoklasický repertoár, ale postupně jsem končil i s ním.“

Co v těle hlavně začne překážet?

„To se nedá takhle říct. Prostě krutost osudu je, že se k stáru nemůžete hýbat tak jako zamlada. Nestárne nám totiž jen maso, ale také pohyb. A na takový výkon se pak – když nic jiného – prostě nedá koukat.“

Maja Plisecká?

„To jste ale dal příklad někoho, kdo je ojedinělý v celé historii a snad i ve vesmíru. A i ona se po padesátce začala přiklánět k vyzrálým, charakterním rolím, kde věk nemusí být na obtíž. Už se nepouštěla do bílé ani černé labutě z Labutího jezera a tančila jen Saint-Saensovu Umírající labuť. To je jen pár minut, ale i tak – ve dvaasedmdesáti letech na špičkách, to je naprosto bezpříkladné.“

Pamatujete si na své poslední takzvaně velké představení?

„Nepamatuju. Proč bych měl? Takový druh vzpomínek považuju za zbytečný.“

Dnes byste už takzvanou velkou kládu neutančil?

„Určitě ne. Taky bych už nad hlavu jen tak neuzvedl padesát kilo. Ale na nás, tanečníky, co už na stará kolena nemůžeme, někdy myslí režiséři a choreografové a obsadí nás do představení, kde si zatančíme, a přitom už to není tak náročné. Tak pro mě například Gustav Skála vymyslel balet Casanova. Casanova už je starý, v mém věku, a vzpomíná na to, co prožil, což na scéně ztvárňují mladí tanečníci, na které se dívá, a jen na závěr pak zatančí Requiem.“

Myslím na ty nebohé bezejmenné tanečníky, kteří se čtyřicítkou skončí – a co dál? Vy jste měl štěstí díky své výjimečnosti a proslulosti a taky díky filmu a později i divadlu, že jste jen přehodil výhybku.

„Divadlo jsem začal hrát už tehdy, kolem čtyřicítky, a dnes je mojí hlavní pracovní náplní činohra i muzikál. Jenom v něm jsem se musel přehrát z princů na krále. Taky jsem zpíval. A chvíli jsem i učil u nás na konzervatoři a taky v Římě. Ale nebavilo mě to…“

Foto: isifa

Moudrý člověk je ten, který dokáže opustit uměleckou kariéru včas a s noblesou

Proč?

„Učil jste někdy něco? Zkuste si to, a pochopíte, jaká je to namáhavá otrava. Průběhem let jsem prostě zjistil, že nejvíc mě baví být interpretem, být na jevišti, ať v divadelní inscenaci nebo v besedním pořadu v přímém kontaktu s divákem. A člověk přece má dělat to, co ho baví.“

Jak se stane, že se kluk z nevlídného průmyslového Chomutova nestane strojařem, těžařem nebo něčím podobně industriálním, a zasvětí se baletu?

„Taky valcířem jsem se mohl stát díky tamním válcovnám trub. Jenže my jsme nebyli původem z Chomutova, nýbrž z pražské Krče. Rodiče s mými třemi sestrami odešli v rámci osídlování pohraničí na sever, kde jsem se na poslední chvíli své čtyřicetileté mamince narodil. Ne ale, že by si zabrali první domek, který se jim zalíbil, jak se to dnes líčí, ale poctivě ho koupili na splátky, které se s nimi táhly léta, až do doby, kam už sahá moje vlastní paměť. Bohužel ale už nesahá tak daleko, aby mi napověděla, kde se ve mně, klukovi z Droužkovic, vzala touha hrát na housle.“

To do vás teď vstoupil Václav Hudeček a mluví vašimi ústy?

„Nechte mě to dopovědět. Maminka na mé fňukání a otravování šla a v bazaru mi koupila půlky. Pak se vydala do Chomutova do hudební školy přihlásit mě do houslí. A když už tam byla, viděla, že tam je i rytmika, vzpomněla si, že si doma pořád poskakuju a prozpěvuju, a zapsala mě i tam. To nebyl žádný balet, jen jsme hopsali a tleskali, ale pak došlo i na nějaká vystoupení, různé besídky, kde jsme ztvárňovali různě myši, žáby a čerty, taková škola hrou.

Jenže pak mi najednou už bylo čtrnáct a učitelé rodičům doporučili, ať mě dají na konzervatoř, protože jsem jim připadal pohybově nadaný. Rozjeli jsme se tedy do Prahy a oni mě vzali se slibem, že už nebudu mít matematiku ani fyziku a místo nich předměty jako třeba šerm. Jenže přišla mnohem horší muka, a já se vracel na víkendy domů ubulený, jak mě ve škole trápí. Nosil jsem domů z klasického tance samé čtyřky, ze kterých jsem se vylízal až v posledním ročníku. A celý ten čas mě všichni přemlouvali, abych to vydržel. Takový Billy Elliot naruby.“

Kam se nám z příběhu vytratily housle?

„Do těch jsem přestal chodit, protože jsem měl příliš přísného učitele, kdežto paní učitelka na rytmiku byla milá.“

Zamluvili jsme film, a to bychom neměli. V sedmdesátých letech znal zdejší průměrný divák jméno jediného klasického tanečníka, a to vaše a to jenom díky filmu.

„Já jsem se ale kojil nadějí, že seznamování probíhá jen v opačném pořadí a že se onen divák po filmu přijde podívat i do divadla na balet, aby zjistil, co je ten Harapes vlastně zač.“

Foto: isifa

S baletkou Zuzanou Pokornou účinkoval v muzikálu na ledě Popelka

A co by zjistil, kdyby to tak ideálně fungovalo? Co byl ten Harapes zač? Víc herec, nebo tanečník?

„Tehdy už jednoznačně tanečník. Ale nechybělo moc a mohlo to být jinak. Dostal jsem roli v Markétě Lazarové. Ta se natáčela rok a půl a Vláčil mě celý ten čas nabádal, ať jdu studovat herectví na DAMU. Jenže to asi byl osud: najednou mně začal ten taneční dril chybět a já, i když jsem byl už nahlodaný a maloval si skvělou kariéru filmového herce, jsem se rozhodl, že se vrátím. A začal jsem znovu cvičit, dostávat se zpátky do formy, protože mezitím přišla nabídka z baletu Národního divadla. A v roce 1966 mě tam přijali.“

Ale úhybné tiky k filmu – a později i k televizi – vás neopustily ani pak.

„To oni chtěli mě, ne já je. Pravda je, že asi nebyl nikdo tak krásný…“

Vy se sice chechtáte, ale ono na tom něco je. Vždyť vy jste se stal idolem filmových divaček. Kterému jinému tanečníkovi se to povedlo?

„O tom by vám mohl vyprávět Juraj Herz, kterému do Dne pro mou lásku stále vnucovali Bartošku. A jemu se to pořád nezdálo: ,Copak tu není nějakej jinej mužskej?' ptal se. Tak mu řekli, že ano, je, v Národním divadle jednoho takového mají. Zavětřil a ptal se, co hraje za role. A když mu řekli, že je z baletu, úplně se vyděsil.“

Ale zkusil to, a zřejmě neprohloupil. Byl z toho oboustranný prospěch i pro budoucnost...

„Mně se hraní, ke kterému jsem si průběžně odskakoval, hodilo i v případech, kdy jsem prodělával různé úrazy a nemohl jsem tancovat. Vždycky jsem měl štěstí, že přišla nějaká filmová nebo televizní nabídka a já se nemusel jen nečinně válet. A české herectví získalo jednoho ztepilého umělce.“

Ztepilého?

„To je výraz paní Libuše Havelkové, na kterou jsem se obrátil, aby mi pomohla s jevištní řečí, když mě Jan Kačer obsadil do Shakespearovy Bouře, kde jsem hrál Ariela. Vyjadřoval jsem před ní nahlas svoje pochyby, zda je vhodné začínat v poměrně pozdním věku jako divadelní herec. Ale ona mi to vyvracela s tím, že je to naopak dobré, protože prý takového herce tady nemáme. Nechápal jsem, co tím myslí. A ona mi to vysvětlila: Tak ztepilého.

Jenže jak je všechno dvojsečné. Netrvalo dlouho a točili jsme film Operace mé dcery. Role mi předepisovala vběhnout do nemocniční chodby, vrhnout se k lehátku, na kterém vezou mou dceru na operační sál, a mít k ní tklivou promluvu. Vběhl jsem dovnitř – a režisér Novák vykřikl: Stop! Podivil jsem se, namítal jsem, že jsem ani nestačil nic zahrát, a on mi to vysvětlil: ,No právě, Vlastimile,' povídá, ,zase jste byl ztepilý'.“

ynezorPumanzeSaNyknalC