Článek
Evo, co budete dneska dělat?
Začínám psát druhou sérii seriálu Zázraky života, která by podle plánu měla mít celkem 15 dílů. Ke všem už máme synopse, takže pracuji na konkrétních dílech.
Čeká diváky něco nového?
Samozřejmě přibudou nové postavy, ale zároveň můžu slíbit, že všechny „staré“ postavy zůstávají.
Takže žádná náhlá smrt na konci 13. dílu… Když nějakou postavu zabijete, jako např. Diamantovu manželku Irenu, jaké to pro vás je?
Popravdě – je to strašné. S postavami v podstatě žiji a snažím se je co nejvíce přiblížit žijícím lidem. V okamžiku, kdy se jich zbavuji, mívám takový divný pocit, jako kdybych to neměla dělat. Na druhou stranu se jedná o extrémní záležitost, která bývá divácky velmi populární. V bulváru se už předem napíše, kdo umře, následují spekulace, jestli se herec znelíbil nebo jestli tvůrci znají málo efektů… Ale pokud je seriál kvalitně napsaný, smrt vždy vychází z vůle děje a ne tak úplně z rozhodnutí scenáristy.
Už se vám stalo, že za vámi přišli herci, abyste zabila jejich postavu?
Stalo, ale přiznám se, že jsem většinou reagovala smíchem! Nejkrásnější byl Mirek Etzler, který za mnou při natáčení Pojišťovny štěstí přišel a říká: „Mám báječnej nápad, otrávíme všechny děti houbama“, protože se na place vyskytovalo větší množství dětí a už to tam bylo téměř k nevydržení.
Znamená to, že se natáčení většinou účastníte?
Někdy ano, ale třeba na Zázraky života nechodím. Jednak jsem měla teď hodně práce a jednak by to asi nedělalo dobrotu. Po odevzdání scénáře přichází režisér se svou vizí, do jeho interpretace už já prakticky zasahovat nemohu.
Když začínáte psát seriál, máte už v hlavě osudy všech hlavních postav?
Ano, protože produkce uzavírá s herci smlouvy a musí vědět, kolik dílů postava přibližně vydrží. Jestli je hlavní, jestli je vedlejší, jak často se bude objevovat atd. Ovšem pravda je, že se to často i mění.
Hrdinové tv seriálu Zázraky životaFoto: archiv TV Prima
Na jakou svou postavu jste vyloženě pyšná?
Na profesora Diamanta. Vlastně je to kombinace mého otce, který byl ředitelem špitálu, a jeho přátel. Profesor Diamant je velmi inteligentní, dominantní a je v něm něco jako pokora vůči přírodě.
Přiznám se, že mě třeba vyloženě dráždí postava sestřičky Ilony…
Ta by vás ale měla dráždit! Vždyť takový typ holek potkáváte na ulici každý den!
Jak moc jste musela před psaním Zázraků života nastudovat problematiku IVF (In vitro fertilisation - mimotělní oplodnění; pozn. red.)?
No docela hodně. Se svou kamarádkou, doktorkou z kliniky asistované reprodukce, jsme strávily hodiny tím, že mi vysvětlovala a ukazovala, jak to na takovém pracovišti vlastně chodí. Navštívila jsem několik center, mluvila s lidmi, kteří celý ten proces umělého oplodnění absolvovali. A dodnes prakticky denně komunikuji s odborným poradcem seriálu.
Nebála jste se, že ona „odbornost“ bude ze seriálu trčet?
Bála, a taky že trčela! V první sérii nás na to upozornili a teď už se snažíme tu chybu neopakovat.
Myslíte si, že tím, že jste vlastně v Čechách otevřela téma asistované reprodukce, jste pomohla bezdětným párům, které se snaží o miminko?
Jestliže se něco vyskytne v seriálu, přestává to být tabu, lidé z toho přestávají mít strach a už to není společensky nepřípustné téma. V Polsku bych si ten seriál napsat nedovolila. Takže doufám, že pomohla.
Jak si představujete pravidelnou divačku Zázraků života?
Nemám úplně konkrétní představu, ale jak říkám, hrozně ráda bych za tou obrazovkou viděla mladou ženu, která díky tomu, co vidí, sebere odvahu a vrhne se do kolotoče IVF, aby konečně byla šťastná.
Úspěšným seriálem byla Pojišťovna štěstíFoto: cz-warez.com
Jaké máte vy osobně ráda seriály?
Koukám na všechny – musím sledovat konkurenci. Nejhorší na tom je moje profesionální deformace, protože na všech vidíte plusy a minusy. Nejblíže jsou mi asi ty z lékařského prostředí, protože jsem v tom vyrostla a jde v nich vždycky vlastně o život.
Jaký typ seriálu byste nedokázala napsat?
Asi bych strašně nerada psala Akta X, tedy sci-fi. Můj sen je napsat historický seriál podle Uptona Sinclaira a jeho dějin Evropy, ale to vám dnes nikdo nezaplatí.
Chtěla jste vždycky psát scénáře?
Vždycky ne, ale od takových 13 let ano. Psávala jsem pohádky, povídky, hodně dopisy, v pubertě poezii a taky samozřejmě deníky.
Už jste si v nich četla?
Zatím jsem na to neměla čas. Zároveň ale doufám, že na ně ještě dlouho nepřijde ani moje dcera. Je teď v pubertě, tak občas doma hledá a přiznám se, že bych nebyla úplně ráda, kdyby je našla…
Co vás na psaní nejvíce baví?
Víte, scénář není jen moje práce. Na psaní mě vlastně nejvíc baví ta chvíle, kdy do procesu vstoupí dramaturgyně, tedy jakýsi „první divák“. A právě její reakce mi dá směr, jakým upravit své názory, potažmo samu sebe. Každý dělá omyly. Ten, kdo se s tím nedokáže smířit, nemůže nikdy dělat scenáristiku.
