Hlavní obsah

Zažil jsem divadelní teror!

Foto: danielspinar.cz

L. Příkazký a T. Dvořák ve hře Karamazovi

24. 9. 2008

Vycházející režisérská hvězda Daniel Špinar považuje za jeden ze svých největších úspěchů paradoxně to, že přežil zkoušení s hercem Pavlem Landovským, o němž mluví jako o psychickém teroru...

Článek

Daniel Špinar se narodil v roce 1979 v Praze. Vystudoval herectví na pražské DAMU a momentálně končí obor režie na stejné škole. Má za sebou spolupráci s mnoha divadelními soubory, v současnosti režíruje v divadle FX Šaldy v Liberci Figarovu svatbu a pro ostravské Bezručovo divadlo připravuje ruskou hru Táňa, Táňa. V lednu ho čeká hra Vojcek, kterou nastuduje s divadelním souborem na Vihohradech. Ta je zároveň jeho vstupem na tato prkna, kde je ve stálém angažmá. Na závěr sezony jej čeká původní hra Kauza Salome, která bude uvedena příští rok v divadle Rubín a kterou považuje za třešinku na dortu.

Nejprve jste vystudoval herectví, a až postupem času se zamiloval do režie. Proč tomu tak bylo?

Když jsem se hlásil na herectví, byl jsem přesvědčený, že budu herec, protože mě to nesmírně bavilo. Moje máma od začátku říkala, že si myslí, že mám daleko větší sklony k režii. Hodně dlouho jsem vzdoroval. Herectví mě moc bavilo a myslím, že jsem byl i docela dobrý herec. Věděl jsem ale zároveň, že mám nějaké dispozice nebo spíš indispozice, se kterými nebudu nikdy tak docela šťastný. Moje orientace, to byl jeden z hlavních důvodů. K něčemu mě předurčovala a ve spoustě věcí brzdila. Můj hlas také není tak silný, abych utáhl velkou scénu. A velké scény já miluju. Takže to bylo občas zbytečné trápení.

Foto: danielspinar.cz

Hra Homo 06 měla u diváků úspěch.

Kdy se objevila první náklonnost k režii a kdy přišel zlom?

Potkával jsem jako herec velmi špatné režiséry. Nevěděli, jak s námi pracovat. Připadal jsem si jako loutka. A tak jsem jednou sám zrežíroval hru podle Nebezpečných známostí od Laclose - Valmont. Měla docela úspěch, hlavně u pedagogů DAMU, což mě překvapilo a značně posílilo. Na základě toho jsem se rozhodl, že zkusím přijímačky na režii. Dostal jsem se tam především díky profesorovi Jaroslavu Vostrému, který moji práci znal. Zjistil jsem, že mě režie baví mnohem víc než herectví. Cítím se svobodnější, je to práce odpovědnější a rozhodně kreativnější. A navíc si jako režisér můžu zahrát vlastně všechny postavy!

Pomohlo vám nějak studium herectví v režisérské práci?

Určitě. Nedůležitější složkou v inscenaci je u mě pořád to herectví. A myslím, že vím, jak s hercem pracovat. Vím, jak se cítí na jevišti, co potřebuje ke své práci vědět. Práce s hercem je složitá psychologie - je to vztah. A moje herecká zkušenost mi v takovém vztahu značně pomáhá.

Teprve teď končíte režii na DAMU. Máte už ale za sebou mnoho projektů v profesionálních divadlech. V čem je rozdíl režírovat spolužáky a velet hotovým hercům v neznámém divadle?

S lidmi, se kterými jsem na škole čtyři roky studoval, se velmi dobře znám a vím, co si k nim můžu dovolit lidsky i profesně. Svou autoritu jsem si vybudoval přirozeně, oni znají moji práci, nemají manýry a zlozvyky hvězd - jejich myšlení je otevřené. V profesionálním divadle má člověk nevýhodu, že soubor vůbec nezná, nemá k němu žádné vodítko, pojítko. Může jen doufat, že se během dvou měsíců s nimi nějak seznámí. Je to zkrátka méně osobní. A taky často vyčerpávající. Proto bych měl nejraději vlastní soubor. Mohl bych pracovat s lidmi, které znám a kteří znají mě.

Foto: danspinar.cz

Hru Elektra režíroval v divadle V Celetné.

Jaký přínos čeká Dan Špinar od herců, co po nich vyžaduje a co je pro něj to nejdůležitější?

Na škole nás učili Jan Nebeský a Daria Ullrichová. Vedli nás k absolutní svobodě a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Pokud jsme dokázali přesvědčit, že to má smysl, tak nám nechali volnou ruku. Cítili jsme se zavázáni, a o to víc jsme věděli, že nemůžeme zklamat. Svobodná vůle je pro mě nejdůležitější. Potřebuju herce, kteří naprosto věří mé práci a věří tomu, co dělají. Vycházím z představy, že by všechno mělo být z nějakého vnitřního přesvědčení. Lidi musí být plně nasazeni pro práci, což se v Disku poměrně dařilo a bylo to tedy vlastně velmi plodné.

Jste mladý a váš věk možná někdy nevzbuzuje autoritu. Co s herci, kteří se nechtějí podvolit režisérově představě?

Pak je tady poslední možnost - přinutit je k tomu to udělat. Uvědomují si, že jsem režisér a jako takový mám právo veta. Jejich jediná obrana je, že by museli vrátit roli. Ale snažím se, aby k tomu nebyl důvod. Divadlo je dialog! Stává se však, že někdy musím vynaložit veliké úsilí, abych lidi přesvědčil. U nás je divadlo vnímáno takovým tradičním způsobem a jakékoliv nové prvky jsou přijímány s velkou rezervou. Nepovažuji se za žádného autokrata, ale dokážu si i dupnout. Za celou hru přeci jenom nesu zodpovědnost.

Stál jste někdy před volbou vzít, nebo odmítnout nějakou nabídku?

Zatím jsem v postavení, že si nemůžu moc vybírat, takové dilema jsem ještě nezažil. Budoucí režijní práce, které plánuji, jsou tak trochu i mým výběrem, spolupodílel jsem se na nich. V tom mám velké štěstí. A pak si také myslím, že by režisér neměl brát jenom to, co bytostně cítí a baví ho to. Je nesmírně zajímavé si k některým věcem vztah teprve hledat. Je to taky hodně vzrušující. Zatím jsem naštěstí nepracoval na projektu, který by mě trápil.

Hledat postupy práce není asi vždy lehké, aby byla dosažena vaše představa a spokojenost herce. Kde berete inspiraci?

Texty a příležitosti jsou tak jiné, že pokaždé musím hledat jiný systém. Vždycky si sednu do kavárny a přemýšlím. Nad některými věcmi musím přemýšlet dlouho dopředu. Paralelně myslím na všechny inscenace, celý rok se průběžně scházím s lidmi a konzultujeme naše představy.

Foto: danielspinar.cz

Zimní pohádku uvedli v Hradci Králové.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Povedlo se mi přežít zkoušení v divadle Kolowrat s Pavlem Landovským. Měl jsem pomáhat panu Landovskému režírovat jeho vlastní hru - Pro tentokrát zbohatnem, která ještě nikdy neměla premiéru. Věděl jsem, že to bude náročné, ale předčilo to moje očekávání. Sám sobě jsem si dokázal, že po tomhle už snad dokážu přežít opravdu mnohé! Pavel Landovský neměl koncepci a nevěděl, co chce. Bezmocně jsem koukal a nevěděl, co mám dělat a zároveň jsem prožíval psychický teror. Bylo to poučné a strašně posilující do další práce. Když jsem přežil tohle, tak přežiji všechno. Stálo to za tu zkušenost.

V člověku jsou touhy a mety, které nás ženou pořád vpřed. Jaké jsou ty vaše?

Moje meta je asi nerealizovatelná. A přitom je vlastně tak banální. Mít vlastní soubor a dělat dobré divadlo. Nevím, jestli to půjde, ale budu za ni celý život bojovat. A taková sobečtější touha je ta, že bych si chtěl někdy zarežírovat operu na opravdu velké scéně s výbornými pěvci a herci zároveň, a to je dost nereálné.

V čem vlastně vidíte negativa českého divadla a opery?

Česká opera se vyznačuje jakousi malostí. Všichni skvělí zpěváci a herci utíkají do zahraničí. Ve světě je málo výborných zpěváků a zároveň herců. Chtěl bych, aby moje opera, kterou jednou snad budu režírovat, byla herecká a pohybová, a to se tady bohužel nedá splnit. Zpěváci jsou v tomto konvenční. Světové opery jsou něčím neuvěřitelné. Spojení geniální hudby s geniálním zpěvem a herectvím, to je to pro mě asi to nejvyšší umění.

Psychické vypětí, práce s lidmi a neustálé vysvětlování vám určitě dává zabrat. Co vás nabíjí, jak relaxujete?

Nedokážu moc relaxovat a odpočívat. Jsem hyperaktivní, a odpočinu si tak maximálně při venčení psa. Rád zajdu do oblíbené kavárny, čtu a poslouchám hudbu. Paradoxně však relaxuji při nejdramatičtější a nejmodernističtější hudbě - a ta není příliš klidná. Miluji rozhárané skladby, například Šostakoviče, vídeňskou a rakouskou školu a Leoše Janáčka.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.