Čtvrt století živořila ve vlastních výkalech. Jak to bylo s Blanche Monnier, kterou utýrala vlastní matka

Blanche Monnier žila jako běžná francouzská dívka v druhé polovině 19. století. Narodila se v roce 1849 v Poitiers, v menším městě na západě Francie, vyrůstala ve vážené měšťanské rodině a byla proslulá svou krásou. Na tehdejší dobu to zní jako ideální podmínky pro spokojený život.

Jenže Blanche se zamilovala. Její srdce vzplanulo pro chudého právníka, kterého si hodlala stůj co stůj vzít. A s tím se její matka Louise odmítla smířit…

Když se tehdy sedmadvacetiletá Blanche odmítala své lásky vzdát, Louise se rozhodla zakročit. Než aby si dcera vzala chuďase, raději ji zavřela doma – uvázanou na řetěze v malém temném půdním pokoji, kde jediné okno zakrýval tlustý koberec.

Zpočátku si Blanche možná myslela, že je to sice krutý trest, ale že to matku brzy přejde. Že to pár dní vydrží a pak zase uvidí sluneční svit. Jak moc se mýlila! Své děsivé domácí vězení opustila až za 25 let. Ale to už byla Blanche, krásná, mladá a plná života, pryč. Zbyla po ní jen lidská troska.

Louise Monnier a její prvorozený syn Marcel drželi mladou ženu v zajetí, ale pro sousedy a blízké si připravili uvěřitelnou historku. Blanche podle nich odjela studovat do Anglie a nakonec se usadila ve Skotsku. Navíc poctivě truchlili a okolí přesvědčili, jak moc se jim po ní stýská a jak moc jim chybí. Že by to bylo jinak, že by vážená rodina byla schopná tak hrůzného činu, to samozřejmě nikoho nenapadlo…

Na konci května roku 1901 dostal pařížský generální prokurátor anonymní dopis, jehož znění ho zarazilo. Pisatel, který se podepsal jako „rozhořčený občan“ a jeho identita nebyla nikdy odhalena, v něm informoval o ženě, kterou už dlouhé roky drží v domě Monnierových v otřesných podmínkách. Psal o tom, že žena je vyhladovělá a žije ve vlastní špíně.

Policisté obvinění nevěřili – Monnierovi patřili k váženým rodinám. Přesto se rozhodli věc pro pořádek prověřit, třebaže ani na chvíli neuvěřili, že se tvrzení anonyma potvrdí.

Jakmile ale vstoupili do domu Monnierových, ucítili podivný hnilobný zápach. Zbystřili a začali pátrat po jeho původu. Zavedlo je to na půdu, kde objevili malý zamaskovaný vchod do jakési tajné místnosti. Okamžitě dveře vyrazili a zůstali v naprostém šoku. Na shnilé matraci plné výkalů, zbytků jídla a červů ležela na kost vyhublá nahá žena. Zápach byl tak silný, že muži zákona nemohli ani dýchat.

Blanche příchod cizích lidí také šokoval. A když policisté otevřeli zabedněné okno a do místnosti vniklo světlo, vyděsilo ji to. Její oči, zvyklé 25 let na temnotu, nápor denního světla nezvládaly. Když ji z místnosti odnášeli, nekladla žádný odpor. Byla apatická, odevzdaná a neschopná jakkoli komunikovat.

Fyzicky byla Blanche naprosto zdevastovaná. Byla špinavá, plná boláků, vážila pouhých 25 kilogramů. S tím si lékaři uměli poradit. Čtvrtstoletí dlouhé věznění se podepsalo především na její psychice. U nešťastné Blanche se rozvinulo hned několik duševních poruch: mentální anorexie, schizofrenie, obsedantně kompulzivní porucha, údajně i exhibicionismus a koprofilie (sexuální úchylka projevující se zálibou ve výkalech).

Už nikdy nebyla schopná normálního života a až do své smrti v roce 1913 žila v psychiatrickém ústavu. Tam prý nejčastěji sedávala u okna a pozorovala zahradu. Nejspíš se u ní projevil i takzvaný stockholmský syndrom (obranný psychologický stav, kdy si oběť vytvoří pozitivní vztah ke svému trýzniteli či k místu zajetí), protože často vzpomínala na svůj „drahý pokoj“.

Přesto všechno ale nikdy nezapomněla na svou velkou lásku. I v ústavu vzpomínala na právníka, kterého jako mladá milovala, aniž by tušila, že zemřel již v roce 1885. V době, kdy ona byla držena v půdní kobce.

Louise Monnier byla okamžitě po objevení Blanche zatčena, ale k soudu se nikdy nedostala. Když se u jejího domu sešel rozhořčený dav, selhalo jí srdce a pouhé dva týdny po svém zatčení zemřela ve vězeňské nemocnici.

Před soudem ale stanul její syn Marcel, starší bratr Blanche. Ten se ovšem hájil tím, že sestru matka v zajetí nedržela násilím, že v pokoji žila kvůli své duševní nemoci. Navíc tvrdil, že o chod domácnosti se vždy starala matka a on jí do ničeho nezasahoval.

Původní rozsudek ho přesto poslal na 15 měsíců za mříže, ale Marcel Monnier se odvolal. Odvolací soud ho pak viny zprostil, protože tehdejší francouzské zákony neznaly trestný čin neposkytnutí pomoci. A tak i když se podle soudu nezachoval správně a morálně, zákon neporušil.

Veřejnost ho ale měla za zrůdu a toužila po jeho lynči, proto v Poitiers nemohl zůstat. Zbytek života strávil v naprosté izolaci na venkově a zemřel ve stejném roce jako jeho nešťastná sestra Blanche.

Přiznal se k 93 vraždám žen, policii unikal desítky let. Jak to bylo se Samuelem Littlem, nejhorším sériovým vrahem USA