Když se oběť bojí více zachránců než agresora. Jak a proč vzniká stockholmský syndrom

Možná jste si někdy kladli otázku, proč týrané ženy nedokážou opustit své partnery, od kterých zažívají každodenní peklo. Proč lidé, kteří byli nějakou dobu vězněni v zajetí, se pak zastávají svých věznitelů, ba dokonce s nimi sympatizují. Tyto těžko pochopitelné reakce vysvětluje psychologický jev zvaný stockholmský syndrom.

Stockholmský syndrom je psychologická reakce, která vzniká vytvořením emoční vazby ze strany oběti na pachatele. Jedná se o obranný mechanismus, který může následovat bezprostředně poté, co oběť prožije zátěžovou situaci či trauma.

Vztah k pachateli lze pojmenovat jako ambivalentní. Na jedné straně má oběť z pachatele velký strach, na druhé k němu pociťuje závislost či určité sympatie. Pachatel obvykle vyvolá v oběti pocity vděčnosti za to, že ji nechal žít, a tím ji v zásadě také osvobodil. V tomto ohledu dochází k pozitivní vztahové vazbě vůči pachateli a často zároveň k negativnímu postoji vůči autoritám, kteří tento vztah narušují. Objevit se na straně oběti může také naučená bezmocnost, soucit s pachateli či snaha pachatele před okolím ochránit.

Zpočátku se mluvilo o stockholmském syndromu především v souvislosti s rukojmími, ale později začal být spojován i s oběťmi týrání, věznění a podobně. Tato vazba může přetrvávat i po osvobození oběti od pachatele.

Stockholmským syndromem mohou podle psychologů trpět oběti domácího násilí, rukojmí, členové sekt, váleční zajatci, ale i oběti obchodu s lidmi, oběti kuplířství či zneužívané děti.

Stockholmský syndrom můžeme pozorovat i v násilném partnerském vztahu. Oběť má často k agresorovi silné emocionální pouto. Agresor kromě agrese a špatného zacházení vůči oběti projevuje také světlé momenty, kdy ukazuje svou lepší tvář. Agresor se omlouvá, slibuje, že už se to nestane, a má tendence s obětí manipulovat.

Jak poznat manipulátora

Právě tyto okamžiky mohou oběť zmást a dávají jí naději, že agresor není vždy jen zlý. Tento fakt poté oběť udržuje v cyklu domácího násilí. V tomto ohledu se často mluví o tzv. syndromu týrané ženy. Důsledkem může být i situace, kdy se oběť snaží před policií či soudy agresora bránit. Časté jsou také tendence agresora před okolím obhajovat.

I děti mohou být ohroženy stockholmským syndromem. Primární potřeba dítěte je cítit se v bezpečí. V případě narušení této potřeby dochází často k přizpůsobení se dané situaci.

Dítě se obvykle v rámci sebezáchovného procesu snaží nebojovat s osobou, která jej týrá. V této souvislosti se u týraných dětí často setkáváme s tím, že dítě nechce svého rodiče opustit a chce s ním zůstat za každou cenu.

Stockholmský syndrom se může pojit s dalšími problémy, jako je třeba postraumatická stresová porucha, deprese nebo úzkosti. Dlouhodobá terapie může člověku umožnit se zotavit z traumatu a pomoci vrátit se zpět do běžného života.

Pojem stockholmský syndrom vychází z případu ze 70. let. V centru hlavního města Švédska došlo k přepadení banky Kreditbank. Pachatel Jan-Erik Olsson tehdy zajal čtyři zaměstnance banky a držel je jako rukojmí. Vyžádal si také, aby na místo byl přivezen z vězení přítel Clark Oderth Olofsson. Policejní vyjednávání bylo dlouhé a trvalo 130 hodin.

Poté, co byli rukojmí propuštění, se ovšem stalo něco, co nikdo nečekal. Rukojmí měla větší strach z policie než z pachatelů. Oběti údajně k pachateli cítily vděčnost za to, že je nechal žít, a dokonce si chování pachatele během incidentu pochvalovali. Jedna z rukojmích, Kristin Enmark, si údajně během dnů v zajetí vytvořila s pachatelem takové pouto, že se poté několikrát sešli.

Se stockholmským syndromem je spojována Patty Hearst. Dcera tiskového magnáta byla unesena a následně se do svého únosce zamilovala a vdala se za něj. Patty spáchala společně se svým únoscem i loupežné ozbrojené přepadení, za což skončila na několik let ve vězení.

Mediálně nejznámější je zaručeně případ Nataschi Kampusch. Dívka byla v deseti letech unesena po cestě do školy šestatřicetiletým Wolfgangem Priklopilem. Ten ji odvezl do svého domu, kde ji věznil v připravené místnosti pod garáží. V domě s Nataschou její únosce žil a později ji vnímal i jako svou partnerku. Natascha byla nezvěstná dlouhých osm let. Až v jejích osmnácti letech dostala poprvé příležitost k útěku, když s Priklopilem vysávala jeho auto. Nechala zapnutý vysavač a utekla k sousedce, která pro ni přivolala pomoc. Wolfgang Priklopil nechtěl čekat na zatčení a rozhodl se několik hodin poté spáchat sebevraždu skokem pod vlak. Nataschu Kampusch údajně smrt Priklopila velmi zasáhla.

Autorka je terapeutka.