Práce snů, která krutě zabíjela mladé ženy. Rozpadaly se zaživa. Jak to bylo s radiovými dívkami

Začalo to zakázkou od americké armády, jejíž vojáci potřebovali hodinky, na které je vidět i v noci. A to přesně dokázaly ciferníky natřené barvou Undark, které ve tmě svítily. Z hodinek pro armádu se ale brzy stal symbol pokroku, módní výstřelek a společnost United States Radium Corporation (USRC) v New Jersey brzy zaměstnávala v několika svých továrnách asi čtyři tisíce dívek a žen.

A ty denně několik hodin strávily jemnou prací se štětci z velbloudí srsti, které namáčely do radioaktivní barvy, a pak ho olizovaly – podle rady nadřízených to byl nejlepší způsob, jak na štětci udržovat špičku potřebnou k přesné práci. Že vlastně olizují jed, který je pomalu, ale jistě zabíjí, neměly ani ponětí. Seznamte se s radiovými dívkami, díky nimž svět definitivně pochopil, jak nebezpečné radium je.

Když v roce 1917 nastoupila do továrny USRC, bylo jí dvacet a byla šťastná. Malování ciferníků jí bavilo, navíc to bylo v té době prestižní zaměstnání s platem až třikrát vyšším než bylo pro jiné dělnice v továrnách běžné.

O pár let později ji ale postihly podivné potíže. Zpočátku to vypadalo jako obyčejná bolest zubů, když jí jich ale lékař pár vytrhl, místa ran se nechtěla hojit. Naopak tam vznikaly vředy plné krve a hnisu, Mollie děsivě zapáchalo z úst a trpěla obrovskými bolestmi. Přidaly se i bolesti končetin, a to tak úporné, že po nějaké době nemohla ani chodit.

Lékaři si s ní nevěděli rady. Netušili, odkud tahle záhadná infekce pramení. Posílali ji domů bez odpovědí, jen s léky na bolest. V roce 1922 už byla z Mollie troska. Přišla o všechny zuby, nemohla chodit, její dolní čelist, horní patro i oblast kolem uší byly jedním velkým abscesem. Zubař s hrůzou hleděl na její zpustošená ústa a bezděky jemně uchopil její dolní čelist, která se mu v ruce v podstatě zlomila. Operace ale nebyla nutná, vyjmul ji pouhými dvěma prsty.

Mollie se rozpadala zaživa, a i když v té době trpěly záhadnými zdravotními obtížemi i jiné její kolegyně, ona byla první, která za „práci snů“ zaplatila životem. V září se infekce rozšířila i do jejího hrdla, ústa se jí zalila krví a krvácení nešlo zastavit. Zemřela 12. září 1922 ve věku 24 let.

>>>Magický prášek a holčička umírající v bolestech: Jak to bylo s největší jadernou katastrofou v Brazílii

Lékaři zdravotní problémy dívek z továren na svítící hodinky nedokázali pojmenovat. Nazývali je nic neříkajícím slovem infekce. Bolesti končetin a kloubů připisovali revmatu a jako příčinu úmrtí uváděli anginu pectoris nebo syfilis.

Mladé ženy si ale byly jisté, že tohle není náhoda ani smůla, že vše nějak souvisí s jejich prací. A i když je vedení od počátku ujišťovalo, že barva, kterou každý den polykají a která samozřejmě ulpívá i na jejich vlasech či oblečení, je bezpečná, už tomu nevěřily.

A Grace Fryer s dalšími čtyřmi kolegyněmi se rozhodla bojovat. Jí samotné už také vypadávaly zuby a rozpadala se jí čelist, ale nehodlala se vzdát. Dva roky hledala právníka, který by ji a její kolegyně zastupoval v právním boji proti USRC.

Nikomu se do toho nechtělo. USRC byla významná a mocná společnost, navíc tehdejší zákony termín nemoc z povolání příliš neošetřovaly. Nakonec se v roce 1927 odhodlal právník Raymond Berry a v lednu 1928 se konalo první soudní stání. Pětice žen byla v zoufalém fyzickém stavu, ani jedna z nich nedokázala zvednout ruku, aby složily přísahu. A dvě z nich už dokonce nedokázaly ani opustit lůžko.

Společnost USCR samozřejmě odmítala jakoukoli vinu přiznat; využívala záznamů z úmrtních listů dívek, kde byl jako příčina smrti uveden syfilis, a snažila se je zdiskreditovat. Zároveň se snažila soudní spor co nejvíc prodlužovat – její představitelé doufali, že ženy zemřou dřív, než padne rozsudek.

Zájem médií byl ale tak veliký, že USCR ve snaze zachránit svou pověst přistoupila k mimosoudnímu vyrovnání. Každá z pětice dívek tak dostala odškodné ve výši 10 tisíc dolarů (což odpovídá zhruba 150 až 180 000 dolarů dnes, v přepočtu asi 3,1 až 3,7 milionu korun), úhradu všech lékařských a právních výloh a doživotní rentu.

Třeba Quinta Maggia McDonald ji ale pobírala jen asi rok – zemřela v roce 1929 ve věku 29 let na agresivní zhoubný nádor pánve a stehenní kosti, který způsobila otrava radiem. Grace Fryer a Katherine Schaub vydechly naposled v roce 1933. Fryer bylo 33 let a zabila ji chronická otrava radiem v kombinaci s nádorem ramene a celkovým kolapsem kosterního systému. Schaub zemřela v podstatě na totéž, a to těsně před svými 31. narozeninami.

Edně Hussmann sice lékaři v době soudního procesu dávali maximálně rok života, ona ale otravě radiem a rakovině kostí dokázala vzdorovat asi deset let. Zemřela v roce 1939 ve věku 37 let. Nejdéle krutému osudu vzdorovala Albina Maggia Larice, zemřela v roce 1946 ve věku 51 let a byla zaevidována jako 28. oběť této kauzy.

Během prvních let od propuknutí kauzy zemřelo na otravu radiem a nemoci s ní spojené asi padesát mladých žen. Podle nejrůznějších odhadů a výzkumů má ale práce s jedovatou barvou na svědomí rozhodně přes sto obětí z řad malířek ciferníků a tisíce dalších dělnic kvůli ní strávily celý svůj život se zdravotními komplikacemi (potraty, onkologická onemocnění, amputace…).

Jejich smrt a především soudní kauza ale pomohly jejich následnicím. Dívky v továrnách okamžitě vyfasovaly ochranné pomůcky (rukavice, zástěry, masky…), začal platit přísný zákaz olizování štětců a jakékoli přímé manipulace s barvou, dělnice postupovaly pravidelné lékařské kontroly.

A navíc tato kauza způsobila revoluci v ochraně zaměstnanců a položila základy pro moderní standardy bezpečnosti práce, včetně vzniku Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci v USA.

Zdroj: Theradiumgirls.com; Todayinhistory.blog, New Jersey Women´s History, Dotyk.cz

Zavraždila vlastní matku, která ji celé dětství týrala a nutila hrát si na nemocnou. Jak to bylo s Gypsy Rose Blanchard?