Článek
Když moje babička vyprávěla o dávno minulé době „za našich časů“, kdy se za nejlákavější pamlsek považoval škraloup z teplého mléka nabraný na kostku cukru a za zábavu pro mladé nedělní procházka po „korze“, připadalo mi to docela přirozené. Veškerý čas trávila doma, většinou u plotny, a značné množství času věnovala taky výrobě různě pospojovaných šál na omotání vlastních revmatických kolen. Bylo jasné, že ty „její časy“ jsou už dávno pryč.
Ale když jsem já sama poprvé nahlas řekla „za nás…“, docela jsem se lekla. Co to povídám? Co to vlastně znamená? Mluvím už o sobě v minulém čase? Smiřuju se s tím, že moje časy už skončily? Je načase začít si plést šálu, se kterou si omotám kolena?
Výraz „za nás“ někdy jen neutrálně zařazuje období v minulosti: „Za nás ještě na fakultě učil profesor Bezděk.“ Nebo: „Za nás měla základní škola jenom osm tříd.“ Ale často mívá jakýsi vyčítavý podtón: „Tohle za nás nebejvalo!“
„Jo, za nás, to byly jinačí zimy!“ Jako by se mluvčí distancoval od současných (změkčilých a propršených) zim, protože jeho časy skončily spolu se závějemi dosahujícími až pod okno.
Nejhorší podobou onoho „za nás“ jsou vyfabulované vzpomínky, které se otloukají o hlavu mladé generaci. Nejenže jsme „za nás“ neviseli na mobilech, ale běhali jsme až do setmění s klíčem na krku, stříleli z praku, vyřezávali si lodičky z březové kůry, chodili do školy pět kilometrů pěšky, samozřejmě bosi, a hlavně jsme neblbli s genderem a případné problémy s psychickým well-beingem řešila otcova rákoska.
Tuhle jsem na Facebooku zahlédla retro fotografii dívek v minisukních někde na ulici nejspíš v Londýně. Pisatelky se nad ní rozplývaly, jak české holky „za nás“ nepotřebovaly žádné make-up tutoriály. Stačila nám Indulona a přitom jsme vypadaly jako modelky z katalogu Maybelline, heč! „Za nás“ je trumf, na který neexistuje protiargument, protože vlastní fotku z té doby dáma samozřejmě nevytáhne a stroj času nemáme k dispozici.
„Za nás“ zní trochu, jako by se člověk účastnil svého vlastního pohřbu. Sám sebe tím zařazuje jako relikt minulosti. Takže ne, díky. Chci žít v přítomnosti a nepřipadat si v ní jako náhrobek z dávných dob. Naše časy ještě neskončily.
