Přezdívky v rodině, ve škole i v práci: Mohou být vtipné, ale dokážou i pořádně ranit

Přezdívka neboli neoficiální jméno se na nás přilepí v rodině, později ve škole, v zájmovém kroužku, někdy i v práci. Je vlastně unikátnější, jedinečnější a originálnější než občanské jméno, protože se na ni vždycky váže nějaký příběh. Někdy vznikne přesmyčkou jména a příjmení. Jindy si ji vysloužíme svým vzhledem, povahovým rysem nebo výrazným činem.

V rodinách patří v tomto směru mezi nejvynalézavější malé děti, které se teprve učí mluvit. Neumí dvouletý špunt vyslovit „teta Mařenka“? Zkomolí ji na tetu Acenku a od té doby si už na Mařenku nikdo ani nevzpomene. „Mám o deset let staršího bráchu Miloše,“ vzpomíná na podobný příběh redakční kolegyně. „Když jsem byla malá a snažila jsem se dostat za ním do jeho pokoje, plácala jsem ručičkama do dveří a vykřikovala: „Móňa, Móňa.“ Z  Móni je už dávno zralý muž, ale v rodině mu nikdo jinak neřekne. Tento druh přezdívek má svůj velký půvab hlavně v tom, že má silný emocionální náboj a vytváří mezi členy rodiny speciální druh spiklenectví a spojenectví.

A jaký je rozdíl mezi přezdívkou a pseudonymem nebo takzvaným „nickem“ (z anglického nickname), což se používá na sociálních sítích a v internetových diskusích? Jednoduchý. Přezdívku si sami nevybíráme. Tu nám přidělí naše okolí.

Vtipné je, že i naše příjmení kdysi v počátcích vlastně vznikla z přezdívek, které odlišovaly osoby stejného jména z jedné vesnice. Pokud se sešlo v jedné obci dvanáct Josefů nebo osm Václavů, sousedé jím říkali podle vzhledu a vlastností. Proto se stal z jednoho Josefa Černý a z dalších Malý, Ryšavý, Pilný. Jindy byli pojmenováváni podle povolání či místa, kde žili, nebo jestli se do vsi přistěhovali dříve, anebo později. Tak vznikl Řezníček, Kovář, Mlynář i Mlynařík, ale i Horňák, Dolanský, Zápotocký nebo Nový, Novotný, Novák.

Variant, ze kterých se rodí přezdívky, je zkrátka nepřeberně. Oblíbené je spojení části křestního jména a příjmení nebo jejich zkomolení. Přesně tak se v českém showbyznysu ujala Mašle pro modelku a moderátorku Hanku Mašlíkovou, Langoš pro herce Jiřího Langmajera, Geňa pro herce a komika Richarda Genzera či Dominátor pro hokejového brankáře Dominika Haška. Herečce Elišce Balzerové zase nikdo z přátel neřekne jinak než Elza. Ona sama v různých rozhovorech vzpomínala, že její maminku všichni oslovovali Havra. Podle příjmení Havránková.

Nemusíme však lovit jen mezi slavnými. Stačí se porozhlédnout po nejbližším okolí, kde jsme našli spoustu dalších příkladů. Třeba Blance Balkové neřeknou doma jinak než Bíbí a na jejího bráchu Patrika volají ve škole Papriko. Ivanu Vitovskou oslovují známí Vitana, Lenku Mrázkovou Lemra, kamaráda Štěpána Štěpindo. Jirku Bočka Bočmene a kamaráda Hlaváče, který má rád pivo, přezdívají Lahváč a druhého, co se jmenoval Pivoňka, zase Pívos.

Možná se také se spolužačkami ze školy dodnes oslovujete zkrácenými příjmeními. Sice jsou dávno vdané a jejich příjmení se změnila, ale přezdívky nezklamou. V telefonu je máte už navždy uložené jako Radilka (Radilová), Hrdka (Hrdá), Vejtrubka (Vejtrubová), Svobodka (Svobodová) či Jordaska (Jordáková), Polajda (Poláčková), Čejka (Čejková), Šindelka (Šindelářová), Sása (Sasková).

Jsou přezdívky, s nimiž bez problému srosteme a ztotožníme se se s nimi, ale i ty, u kterých se ošíváme. Najednou zjistíte, že vaši kolegyni doma oslovují Verča, ačkoli se jmenuje Věra. „Vzniklo to tak, že mě mamka chtěla po porodu pojmenovat Veronika. Jenomže zjistila, že bych měla svátek čtyři dny po narozeninách, tak mi nakonec napsala do karty Věra. Ihned po narození mě ale oslovovala Verunko stejně jako celá rodina. No a já pak byla ve škole dost překvapená a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, že na mě volají Věro,“ vysvětluje.

Další kamarádka se jménem Jana už své jméno v kruhu přátel asi nikdy neuslyší. Když na ni kdysi tatínek řval a byl naštvaný, ale nechtěl být sprostý, řekl jí: „Ty jsi taková Jangela.“ Zůstalo jí to až do dospělosti. Stejně jako bratrovi jiné naší redakční kolegyně, kterému kdysi začala říkat Koči, protože měla ráda jako dítě kočky. Naštěstí si prý za ta léta Honza zvykl. Protože má smysl pro humor, už ani neprotestuje, když jej oslovuje jeho malý synovec „strejdo Koči“ nebo „strejdo Číčo“.

Kapitola sama pro sebe je přezdívka, kterou vám nikdo neodpáře, protože jste něco provedli nebo se něčím provinili. Jeden kamarád tak vyfasoval na škole přezdívku Fičmen. Proslavil se tím, že neustále prováděl různé vylomeniny a vymýšlel výzvy jako třeba v autobuse sáhnout někomu na pleš. Když pak ale dostal strach, vzal nohy na ramena a „vyfičel“.

Živnou půdou pro přezdívky vždycky byly prázdninové tábory. Správce, který stále něco kutil a opravoval, se tak přejmenoval na Ferdu, jedna oddílová vedoucí turistického kroužku zase na Šavli. Snad ani nebudeme rozepisovat, jak k tomu došlo. Asi tušíte.

Přezdívky podle vzhledu jsou vždycky tak trochu na hraně. Nejčastější záminku k jejich vzniku dávají naše vlasy. Proto se můžete setkat s Květákem a Mikrofonem, kteří mají na hlavě slušné afro. Pipi zase ráda nosila dva copy a Soptíkovi byl podobný jeden klučina, co si odbarvil vlasy na blond a geloval je do tvaru bodlin. Někdo si z nich dělá legraci, ale u jiného mohou zabrnkat na citlivou strunu. Zdánlivě neutrální Mrkev může nositelku se zrzavými vlasy zraňovat, pokud si zažila, že se jí kvůli vlasům někdo posmíval. V dospělosti se pro okolí některé přezdívky mění v záhadu. To, když Pipi už dávno nosí krátký sestřih, Soptík je holohlavý a Mrkev odbarvená na blond.

Na konec si necháváme přezdívky urážející, hanlivé a ponižující. Většinou zůstávají v utajení a do očí je spolužákům, učitelům nebo kolegům nikdo neřekne. Patří k nim třeba Bobr (podle předkusu), Bandaska (byla silná), Kobyla (protáhlý obličej), Pizizubka (ošklivé zuby). Vždycky také záleží, jakým tónem je kdo vyslovuje. Zlé přezdívky dokážou skutečně ublížit, otrávit dětství i práci. Vypovídají o malosti a nedostatečné sociální inteligenci těch, kteří je používají, a rada „neber si to osobně“ u nich úplně nefunguje.

A jaké vtipné přezdívky najdete ve svém okolí a v rodině vy?