AI měla lidem ulehčit práci, místo toho ji berou jako terapeuta. Někdo se do ní i zamiluje, říká odbornice

Božena Řežábová je ženou mnoha talentů – úspěšná podnikatelka, vizionářka, hráčka videoher i cestovatelka pozorující hady. Působila ve společnosti Google. Byla u začátků YouTube v Česku a také stála u založení portálu Bezrealitky. Později se podílela na vybudování herní platformy GAMEE, kterou několik let i vedla. Dnes spolu s kamarádkou Ivetou Nebesařovou tvoří podcast Chytrá a umělá, kde je hlavním tématem umělá inteligence. Vedle práce a rodiny se s manželem věnují akrobatické párové józe a také herpingu – cestám za pozorováním hadů v jejich přirozeném prostředí.

Hraní počítačových her není typická „holčičí“ zábava, co vás k tomu táhlo?

Vždy mě bavilo spousta věcí – od matematiky přes historii až po umění, takže jsem nakonec studovala interaktivní média a zároveň i ekonomku v Praze. Začínala jsem v Ogilvy v Paříži a pak v Googlu, kde jsem se podílela na rozjezdu YouTube v Česku a několik let řídila jeho rozvoj ve 14 evropských zemích. Postupně mi ale došlo, že chci být spíš u začátků než v zavedené firmě, a tak jsem odešla – bez plánu, jen s dvěma malými dětmi a potřebou tvořit. Po čase jsem potkala správné lidi se zajímavým nápadem, nabídla pomoc… a najednou jsem byla spoluzakladatelkou firmy, kterou jsem krok za krokem pomáhala budovat a vést.

Asi bychom měli říct, že to byla doba, kdy jste krátce žili v USA. Jak na tu dobu vzpomínáte, třeba z pohledu mámy dvou malých dětí?

Bylo to jiné. Věděla jsem, že se vrátíme do Evropy, takže jsem se pořád cítila trochu jako turista. Kulturní rozdíly byly velké – vzhledem k vzdálenostem se tam všude musí jezdit autem, chodit pěšky není zvykem, a když jsem jim řekla, že nechávám děti spát venku v kočárku i v zimě, byla jsem skoro za čarodějnici považovali to za hrozně nebezpečné.

A jak se jako matka dvou kluků díváte na počítačové hry - mluví se o nich jako o něčem, co může právě děti negativně ovlivnit…

Od začátku jsem se na hry dívala trochu jinak. Díky zkušenosti z YouTube mě fascinovalo, jak dokážou propojovat lidi se stejným zájmem – a hry mohou fungovat podobně, budovat komunity a spojovat. Ano, mohou vést k izolaci, ale zároveň rozvíjejí fantazii a tvořivost a vznikají díky nim i přátelství, třeba i virtuální. Moje děti si přes hry našly kamarády po celém světě. Klíčové je nastavit hranice: kolik času u nich tráví a jaké hry hrají. Nemyslím si, že cesta je hry striktně zakazovat – spíš je lepší se o ně zajímat, občas si je s dětmi zahrát a otevřít tím komunikaci i společný čas.

Aktuálně je vaším zásadním tématem umělá inteligence, které se věnujete i v podcastu Chytrá a umělá. Jak vznikl nápad se právě tomu věnovat?

S Ivetou Nebesařovou jsme spolužačky a ona mě pozvala do svého podcastu. Rychle jsme zjistily, že nám to spolu funguje a že nás obě umělá inteligence fascinuje, proto vznikl podcast Chytrá a umělá. Nabízíme trochu jiný pohled – dvě ženy mluví o tématu, které bývá vnímané jako „mužské“, a zveme hosty z různých oborů od šéfkuchařů a lékařů po špičkové AI odborníky. Zajímá nás, jak AI ovlivňuje jejich práci i jaké otázky a emoce v nich vyvolává.

Co vás v souvislosti s AI překvapilo?

Říká se, že nám má ulehčit práci - hlavně tu, která nás nebaví. Ale ukázalo se, že lidé ji vzali úplně jinak, mluví s ní o problémech s partnerem, konzultují výchovu dětí, kariéru. Stala se jejich deníkem nebo kamarádem, kterému svěřují věci, o kterých neví ani jejich nejbližší. Dokonce ji někdy berou jako terapeuta, což skrývá i jisté nebezpečí, pokud jí uvěří až příliš, pak to může dopadnout špatně. Také se stává, že ji berou jako živého člověka, personifikují si ji, dávají jí jména, přisuzují nějakou osobnost a už se stalo, že se do ní lidé i zamilovali…

A jak by ji měli brát, aby opravdu ušetřila práci?

Brala bych ji jako zdroj informací, který se ale může mýlit, takže je potřeba si věci ověřovat. Nemá smysl se jí bránit – nezmizí a kdo se ji naučí používat včas, bude mít výhodu. AI může šetřit čas při učení i hledání informací, ale je důležité držet rovnováhu: brát ji jako nástroj, ne jí předat vlastní kreativitu. Zároveň otevírá přístup k informacím z celého světa díky práci v různých jazycích, jen se s ní musíme naučit správně komunikovat a zapojit kritické myšlení.

Máte za sebou úspěchy v práci, která vás evidentně baví, ale je i velmi časově náročná a rozhodně není „od-do“. Jak se dá současně s ní zvládnout i rodina a dvě děti?

Abych stihla rodinu i práci, musela jsem na pár let zcela vyškrtnout třeba sport, ale i přátele a čas s nimi, koníčky. Až teď, když jsou kluci už samostatní, tak se k nim postupně vracím…

To jste mi nahrála, protože máte zajímavé koníčky – akrobatická párová jóga a cestování spojené s herpingem…

Akrobatická jóga, kterou cvičíme s manželem, je vlastně naše párová terapie. Musíme na sebe při cvičení hodně spoléhat, ale když třeba něco nejde, tak si hned vyjasníme, proč se něco nepovedlo a kdo za to může – a tím se pročistí vzduch nejen při cvičení, ale i ve vztahu. No a herping, tedy cestování do exotických krajin a pozorování hadů v jejich přirozeném prostředí, to je směs dobrodružství a meditace. Hady je totiž velmi těžké v přírodě uvidět, takže hlavně hodně chodíte po krásné krajině. Prošli jsme tak například jihovýchodní Asii nebo v Jižní Ameriku. Ale někdy se dostanete k jedovatým hadům až nepříjemně blízko, třeba plivající kobru na Sumatře, to byl silný zážitek.

Jezdí s vámi na tyhle výpravy i děti?

Bereme syny na cesty často, ale na pozorování hadů ne. Usoudila jsem, že to je přece jen nebezpečné, bála bych se o ně a neměla bych klid si to užít. Ale třeba jednou také vyrazí, protože děti mají většinou tendenci převzít to, co vidí u rodičů a třeba to i znásobit o své sny.

Kdyby se vás někdo zeptal, kde se vidíte za deset let, co byste odpověděla?

Za deset let? Doufám, že tou dobou bych už mohla jezdit na longboardu natolik, abych nejen zvládla udržet rovnováhu, ale i tančit longboard dancing. No a také bych velmi ráda pokračovala s naším podcastem, zvala si další zajímavé hosty a sledovala, jak se lidé učí umělou inteligenci inteligentně využít.

Máme se bát umělé inteligence? A jak ovlivní děti, které s ní vyrůstají? Ani odborníci se neshodnou