Lenka Vlasáková natáčela těhotná, kojící i v šestinedělí. Když mi někdo říká, že je vyčerpanej, tak se směju

Rozhovor vznikl na zámku Křinec, kde se před pár lety, po devatenáctiletém vztahu, provdala za Jana Dolanského. „Moje první svatba se chystala asi dva měsíce, měla jsem šaty ušité na míru. Tentokrát jsme se v pondělí rozhodli a v pátek jsme tady stáli. Šaty jsem si půjčila den předem, Honzík si koupil něco na sebe, dcery udělaly květinovou výzdobu, babička uvařila oběd. A bylo to nádherný, skvělý,“ vzpomíná Lenka Vlasáková.

Leni, prý bys chtěla mít zámek nebo hrad?

To se už ví? Ano, moc bych ho chtěla, ale samozřejmě vím, že to je nad rámec mé energie a mých finančních možností. Ale někde v hloubi duše tohleto přání mám.

Kde se vzalo?

Já vlastně nevím. Miluju prohlídky jako návštěvník, i jsem na zámku prováděla. Cítím se v tomhle prostředí dobře. Ale proč? To nevím. Nějak uvnitř vím, že to je můj svět, že ho dobře znám. Možná je to jenom nějaká fantazie. Můžeme si říkat, že jsou nějaké minulé životy a že z nich tohle moje přání pochází…

Jo? Bylas hraběnka?

Třeba. Každopádně mě baví všechny kostýmované role. Zřejmě to plyne z mojí lásky k historii, kterou mám odmalička. Patří do mého života.

Co na říká tvůj muž Honza Dolanský, se kterým jste rekonstruovali domek: Dokáže si představit, že byste měli rekonstruovat zámek?

Směje se mi.

A děti?

Když jsme jednou byli na Českém Šternberku, po celém hradě vonělo nějaké vepřo knedlo zelo, místní, včetně pana Sternberga, tam chodili v župáncích a naše děti tím byly fascinované. I tím příběhem, že jim hrad a další majetek v padesátých letech vzali, to vůbec nechápali, jak může někdo někomu vzít domov, a navíc něco tak obrovského, jako je hrad. Když jsme odtamtud vyšli, tak volaly tátovi, že chtějí hrad. Takže myslím, že ze strany dětí mám podporu.

V roce 2010 jsme spolu dělaly rozhovor a tys tehdy měla jen jedno dítě ze čtyř v pubertě a řekla jsi mi: Rozčiluju se, snažím se uhájit své pozice a přitom se mi neustále vrací moje puberta, takže jsem v lecčem shovívavá. Když teď už máš s pubertou svých dětí víc zkušeností, pořád dokážeš být shovívavá?

Určitě. Myslím, že ještě víc než u prvního dítěte. Hlavně si myslím, že my dospělí bychom si měli uvědomit jednu věc: puberta je jedno z nejdramatičtějších období, které dítě zažívá. Bouřlivé období, má starosti samo se sebou… A ještě musí řešit často nepřiměřené reakce rodičů a okolí. Dávám puberťákům prostor, aby si to zkusili zvládnout.

Takže se to dá udělat tak, že nechodíš do jejich pokojů, aby ses tam nebrodila svršky a nádobím?

Ano, dá. Byla jsem jednou na nádherné přednášce o pubertě, kde radili rodičům, že si to máš v hlavě představit tak, že dítě ve dvanácti třinácti letech vleze do takové roury, do tunelu, kterým jde, a ty můžeš tak maximálně šplhat po té rouře a sledovat, kde asi tak zrovna je a co z ní vyleze. Ovlivnit to nemůžeš. S tím naprosto souhlasím. Když si vzpomenu na svou pubertu, tak v patnácti, upřímně, jsem byla už dost podobná, jako jsem teď, už mě to nikam nešouplo, nevidím velkou změnu.

A neznamená to, že jsi pořád v pubertě?

Třeba jo! Věřím, že vědomí, kdo jsem a co chci, už jsem tenkrát měla. Tím pádem přes tu zkušenost věřím, že moje děti to mají taky tak. Když mají ideu a řeknou mi, kam chtějí na střední školu, tak jim do toho nekecám. Nooo, beru zpět… Když mi Maximilián řekl, že chce jít na konzervatoř, tak jsem to musela zpracovat.

Ty jsi nečekala, že aspoň jedno z tvých čtyř dětí bude chtít být herec?

Jo, jo, jo, čekala, čekala, ale snad všichni herci ti řeknou, že chtějí děti před tímhle prostředím ochránit. Je to těžká práce, těžké prostředí, a jak to máš tak intenzivně zažité, tak chceš zabránit tomu, aby to tvé milované stvoření zažívalo podobné věci. Protože to sice má své zlaté stránky, ale taky velmi temné.

Když jsi nastupovala na DAMU, byla jsi v ročníku jediná holka, která nebyla z herecké rodiny, tvoje spolužačky byly Sabina Remundová, Kristýna Frejová a Bára Munzarová. Jaké jsi měla očekávání?

Žádné. Dostala jsem se na DAMU napoprvé a neměla jsem ani přehnaná přání, ani žádné ambice. Protože to nebylo žádné promyšlené rozhodnutí, touha třeba od deseti let, tak nějak to shodou náhod vzniklo v sedmnácti. Tím pádem jsem žádná očekávání neměla, což byla velká výhoda.

Maxe jsem se samozřejmě ptala, proč si vybral konzervatoř. Řekl mi, že má bytostnou potřebu hrát, chce být na jevišti a je mu tam dobře. A tohle se nedá rozporovat, protože neřešil to okolní pozlátko, které bych mu mohla rozmlouvat.

Jaký byl Max v tom tunelu puberty?

Skvělej. Má v sobě přirozenou zodpovědnost a velkou noblesu. Vtipkuju, že jeden z mých synů je princ, což je Maximilián, a druhý je rytíř – a to je Johan. Maximilián má v sobě nesmírnou křehkost a zároveň takovou jakoby pravdivost. V Johanovi je taková ta středověká mužnost, ale zároveň taky křehkost a je velmi nadaný umělecky.

A holky?

Holky jsou taky skvělé. Už jsou dospělé, taky vylezly z tunelu. Myslím, že za spoustu věcí vděčíme waldorfské škole. Díky ní měly děti krásné dětství a krásné vzdělání, škola jim pomohla uzrát v kvalitní lidi. To si cením. Individuální přístup k jednotlivým dětem, s velkým vědomím, jaké to které dítě je, a podporování jednotlivých talentů s nesmírnou láskou a tolerancí.

Nezávidíš jim, když jsi prošla klasickou základkou a gymplem?

Dar je užívat si to i jako rodič. Třeba šest rodin nás pořádalo středověkou slavnost, my s Honzou jsme byli král a královna, půjčili jsme si na Barrandově kostýmy, Jenda pasoval děti na rytíře, bylo to krásné. I jako rodič si to s dětmi skvěle užiješ, když chceš.

Vím, že je to klišé, ale jsi jedna z nejzaměstnanějších hereček své generace, tvůj muž to má podobně. Jak si uděláte čas na pořádání středověké slavnosti a jiné akce?

Udělám pro to všechno. Když mi někdo začne říkat, že je vyčerpanej, směju se tomu. Pochopila jsem, že jestli chceš nést ducha té školy, tak musíš být aktivní. Chceš být aktivní. Pokud nebudeš, tak některé věci nebudou. Uděláš – bude, neuděláš – nebude. Já jsem si vybrala spíš „bude“, přestože jsem pak utahaná, ale ten zážitek mi za to stojí.

Když se ještě vrátíme ke tvé pubertě, tak ty jsi v sedmnácti letech odešla z domova, k babičce a dědečkovi. Proč?

Byla to součást revolty. Prostě jsem si sbalila batoh – úplně to vidím, takovou černou krosnu. Vzala jsem si všechna černá trička, co jsem měla, takže asi tři, a všechny svazky dějin umění. Nic víc jsem si nevzala.

A co babička s dědou?

Byli šťastní, že mě tam mají. Akorát když jsem potom nastoupila na DAMU, tak to pro mě bylo náročné s tou noční dochvilností. Od půlky prváku jsem tedy bydlela s kamarády na koleji. Na tajňačku.

Počkej, tys dělala věci, které se nesmí?

Samozřejmě, spoustu.

Vždyť vypadáš jako taková ta uspořádaná!

Já jsem uspořádaná! Ale v momentě, kdy se mi něco nelíbí, udělám něco nečekaného. Třeba odejdu z divadla. Spoustu věcí vydržím, ale pak už ne. A nemůžu se vrátit zpátky.

A umíš se pohádat?

Jasně.

I doma?

No jo, ježíšmarjá, mě se děti bojej.

Ne ne!

Samozřejmě. V momentě, kdy použiju jejich celý jméno, řeknu Maximiliáne, Sofie, Amálie, Johane, a navíc hlubokým hlasem, tak vědí, že je zle. Případně k tomu ještě zakřičím, když jsem rozčílená. Jinak je to Maxíčku, Sofi, Amoušku, Johánku…

Tvůj dědeček, věhlasný ekonom František Vlasák, pracoval do 92 let. Jak to vidíš ty?

Do 93.

Ptám se, protože vím, že třeba poslední mateřskou sis užila necelý měsíc, natáčela jsi seriál Život je ples.

Roztočil se, pak jsem porodila a brzy jsem se vrátila. Maminka byla s miminkem v karavanu a já odbíhala kojit. To vyloženě nedoporučuju, začít pracovat ještě v šestinedělí, protože mozek to nebere. Pan režisér něco říkal a mně odplul pohled, protože jsem slyšela zaplakat Johana. Bylo to náročné i pro ostatní. S ostatními dětmi jsem taky točila, ale to už jim bylo třeba půl roku.

Pamatuješ si svoje filmy podle dětí?

Leu, dramatický příběh němé dívky, jsem točila, když jsem čekala Sofii. Lesbický sex v Pusinkách – to maminka tlačila okolo kočárek s Maximiliánem. Když řekneš film, vybaví se mi, na které dítě vyšel.

Když jsi hrála s Vojtou Dykem milence v Ženách v pokušení?

Tam jsem neměla žádné miminko. Sofie už byla velká, Amálce bylo asi pět, Maximiliánovi tři a Johan ještě nebyl na světě.

Řekla sis někdy: „Tohle už je moc, nechci, aby se na to dívaly děti?“

Asi ne. Ale Sofii jsem kdysi vzala na Annu Kareninu, kterou jsem hrála v Divadle ABC, a ona dodneška říká, že z toho má trauma. Scéna, kdy jsem se jako Anna Karenina loučila se synem a dala jsem přednost vztahu s Vronským, se jí velice dotkla. Říkala: „Mami, já jsem si představovala, že ten syn jsem já, že mě opouštíš.“ Člověk neví, jak moc to může s dětskou duší rezonovat.

Sofie je výtvarnice. A je „světoběžná“. Jak snášíš, když tě děti postupně opouštějí?

Slovo „opouštět“ je hodně dramatický. Beru to tak, že jsou samostatné. Třeba se pak ještě načas vrátí, prostě chvilku s tebou žijí, chvilku ne. Někdy něco potřebují, někdy nepotřebují. Sofie se odstěhovala někdy v šestnácti, pak se před maturitou vrátila, aby měla klid na učení a nemusela myslet na vydělávání peněz. Tu samou dohodu jsme udělali s Amálkou, osvědčilo se to.

Říkáš, že jsi jim nemluvila do toho, co vystudují, co budou dělat. Naznačuješ jim někdy, jak bys chtěla, aby žily? A s kým?

Ne! To by zbytečně rušilo náš vztah. Ani o tom nemám představy. Jsem přesvědčená, že kdo je má, hrozně tím ubližuje dětem i sobě. Jediné, co máš jako rodič hlídat, aby se jim něco nestalo, někdo jim neublížil, ale jejich životní příběh je jejich životní příběh. Jsem jejich průvodce, dokud mi to dovolí, pak budu vzdálenější průvodce, to je asi tak všechno. Dala jsem do toho veškerou lásku, veškerou energii, své nejlepší vědomí a svědomí. A pokud mi něco vyčtou, že jsem neudělala, tak už to bohužel nenapravím.

>>>Slavná Jindřiška z Pelíšků: Kdybych neodmítla Bobule, zřejmě bych neměla dcery, říká Kristýna Badinková Nováková