„Nesním o budoucnosti ani nežiju z minulosti. Žiju teď a tady,“ říká Arabela Jana Nagyová

Jana Nagyová Pulm je slovenská herečka drobného vzrůstu, ale obrovského talentu. Všichni si ji pamatujeme jako princeznu Arabelu, kterou děti milovaly, ženy obdivovaly a muži ji žádali o ruku. Ale ona má na svém kontě nejen roli křehké princezny. Svůj herecký um prokázala v řadě dramatických rolí a nyní o něm podá další důkaz: do kin míří film Šampión o životních osudech slovenského krasobruslaře Ondřeje Nepely.

Jano, před pár lety se vám podařil hvězdný comeback. Film Poslední nepokoj měl premiéru v roce 1993, pak jste měla dlouhou pauzu a k herectví jste se vrátila až s rolí ve filmu Princ Mamánek, který šel do kin v roce 2022. Co vás přimělo k návratu po skoro třiceti letech?

Asi jsem si přála nezemřít jako princezna. Možná jsem taky snila o roli královny anebo císařovny. A když Jan Budař hledal herečku do svého filmu, tak mu to bohužel nejdříve nevyšlo s Libuškou Šafránkovou a s paní Maciuchovou, ale do třetice – všeho dobrého – našel mě.

Potěšilo mě, že si na mě vzpomněl i po těch letech a obsadil mě do své prvotiny, do filmu, který si napsal, zrežíroval, kde hrál, ke kterému psal hudbu… Dlouho jsem neváhala a kývla, těšila jsem se, že se vrátím. Měla jsem trošku obavy, zda ještě budu lidi zajímat, zda to bude „flop“. Ale obavy byly zbytečné.

Jak jste se cítila před kamerou po tolika letech?

U herců platí, že to v sobě buď máte, nebo nemáte. A já jsem na to šla vždy intuitivně, jak v práci, tak v životě. Všechno vždy vychází z mého nitra, na nic si nehraji, nehledám v sobě něco, co nejsem. Snažím se vždy postavu dobře promyslet, přinést režisérovi své ideje. On zase nastaví mantinely a mé nápady buď přijme, nebo ne. A pokud to v sobě máte, což lidé říkají, že já mám, tak se to nedá zapomenout.

Za pár týdnů bude mít premiéru film Šampión o krasobruslaři Ondřeji Nepelovi. Vy v něm hrajete jeho trenérku Hildu Múdru. Na co se můžeme těšit?

Je to film o československém krasobruslaři a nejlepším slovenském sportovci 20. století, který bojoval sám se sebou. Byl na výsluní, měl tzv. všechno. Byl to chlapec velmi poctivý, ctižádostivý, ale nemohl žít, jak by si přál. Což ho ničilo… Přitahovali jej muži, a to bylo tehdy tabu: nemluvilo se o tom veřejně a tento mladý muž toužil dostat se ven a žít tak, jak si přál, ve své komunitě. Dosáhl obrovských úspěchů, ale socialistický systém ho ničil.

Já hraji tetu Hildu, jak Ondrík své trenérce říkal, protože ji nevnímal jen jako trenérku, ale část rodiny. Byla to Rakušanka, Kozoroh jako já, menší postavy jako já. Dokonce ve filmu nosím její oblečení, taková rarita! Za celou moji kariéru se mi nestalo, abych hrála v originálních kostýmech.

Vloni v lednu měl premiéru seriál Studna a v něm jste zase hrála maminku, která si nepřála sňatek své dcery Máni se Standou… Tušila, že to nedopadne dobře.

Je to tak, nepřála, ale to se tak někdy stane… I moji rodiče nebyli o mé první svatbě přesvědčení, ale já jsem si to tehdy prosadila. Měli pocit, že není kam spěchat a nemusela bych se vdávat tak mladá, když jsem nemusela. Ale já jsem už nechtěla být slečna, chtěla jsem být paní, mít jiné postavení. A ano, každý už mě pak nemohl zkoušet balit, ale vdávat se kvůli tomu? To bych dneska už nedovolila.

Udělala byste něco jinak?

Určitě bych se svatbou počkala a vybrala si jinak. Můj manžel nebyl zlý, ale už byl dvakrát rozvedený, neměl děti, byl o hodně starší, sportovec. Maminka mě tehdy varovala, ale to, že měla pravdu, vidím až dnes.

>>> Tři generace, tři různé názory na vztahy: Babička si nesměla vzít velkou lásku, vnučka už se nikoho neptá

Co vy? Dáváte rady svým dětem ohledně vztahů?

Pokud by za mnou přišly, abych poradila, tak to ráda udělám, ale ony nepřijdou a já se jim tak do jejich životních rozhodnutí nemíchám. Ale vždy tu pro ně jsem. Navíc žijí všechny tři poměrně daleko, takže jim nevidím tzv. do hrnců, a to je dobře.

Jak rodina vnímá, že se poslední roky vracíte před kameru, dáváte rozhovory, chodíte na premiéry?

Děti mi hrozně fandí a už si zvykly, že je maminka čas od času někde na cestách a třeba do Prahy mě rády přijedou navštívit. Vidí, že mi to dělá dobře, a to je těší. Já jsem svoji „práci“ jako maminka odvedla, své děti jsem vychovala, věnovala se jim, každé od nás dostalo, co mělo, především vzdělání, na kterém jsme s manželem trvali.

A nyní vidí, že je máma šťastná, rozkvétá, realizuje se. Ale stíhá být zároveň i máma, manželka, přítelkyně, babička… Herecká práce není můj zdroj obživy, jsem penzista a zkrátka si to jen užívám. Obohacuje mě to. A když je člověk spokojený a vyrovnaný, tak to přenáší i na svoje blízké. Platí, že spokojená maminka dělá spokojenou rodinu.

Ač máte na svém kontě desítky rolí, pro mnohé budete navždy princezna Arabela. Z tohoto seriálu se stal skutečný fenomén. Jak se podařilo mladé herečce ze Slovenska udělat konkurz na roli do projektu, kde celý štáb byl český?

Je třeba mít asi i kousek štěstí. Pan Vorlíček tehdy uspořádal konkurz pro celé Československo: pozvali herečky od východu až na západ. Přišlo nás tam možná tisíc. On byl tehdy velmi fixovaný na Libušku Šafránkovou, ale s tou to bohužel nevyšlo, a tak musel casting proběhnout poměrně rychle. Pozvali i mě. Já měla tehdy angažmá v divadle Poetická scéna v Bratislavě, měla jsem za sebou i film Smrt stopařek, kde jsme se poznaly s „Xenií“, Dagmar Patrasovou.

Zúčastnila jsem se několika kol konkurzu a v posledním kole jsem se už potkala i s Dádou Patrasovou a Vladimírem Dlouhým – ta naše trojka se jim všem líbila, takže to klaplo.

Jak na natáčení vzpomínáte? Vy jste stále hrála na Slovensku v divadle, takže jste musela pendlovat, že?

Já si Prahu užívám až poslední roky, mám i seznam míst, která chci vidět. Tehdy jsem skutečně točila v Praze a hrála na Slovensku, přesouvala se neustále všemi prostředky tam a zpět, a to celý rok. Bylo to náročné a z Prahy jsem viděla velmi málo. A stejně tak jsem se málo stýkala s kolegy, zkrátka nebylo kdy.

Co se dělo, když byly odvysílané první díly seriálu?

To si málokdo umí dnes představit. Bylo to šílenství! Všichni po mně pokřikovali „Arabelo!“, dostávala jsem neskutečné množství dopisů, ale i nabídky k sňatku z celého světa. Ale já jsem čekala na Slováka, že?

Byla jste připravená na takovou vlnu slávy a popularity?

Vůbec.

A jak se to podařilo ustát? Aby člověk nezpychnul, aby vás to netrápilo? Protože ta pozornost byla skutečně všudypřítomná.

Vycházela jsem z toho, že mám dobré základy, co se týká rodiny, na těch jsem vždy stavěla a stavím. U mě je základ rodina. Otec byl voják, maminka kuchařka, měla jsem pěkné dětství, kompaktní rodinu, kde všechno fungovalo. Měly jsme se sestrou své povinnosti, pomáhaly jsme. Ale především jsem vždy byla skromný člověk, mám to zkrátka v sobě. Já bych snad nebyla namyšlená, ani kdybych dostala Oscara.

Vždy jsem byla dochvilná, empatická, snažila jsem se rozdávat radost a usmívat se na ostatní. Nehrozilo, že by mi sláva stoupla do hlavy.

Kdybyste měla kouzelný Arabelin prsten, jakou byste si vykouzlila budoucnost, o čem sníte?

Já nesním o budoucnosti a ani nežiju z minulosti. Žiju teď a tady. Každý den, když se vzbudím, jsem ráda, že jsem zdravá, všichni kolem mě také a můžeme se těšit ze života. Budoucnost se zkracuje a já si hlavně přeji, abych byla co nejdéle vitální, pohyblivá, měla hlavu v pořádku a mohla si to užívat s dětmi a vnoučaty.

Olga Menzelová: Že někomu nevyhovuje můj způsob života, za to já nemůžu. Možná by tak sami rádi žili