Není den, abych se na Honzu netěšila, říká herečka Nela Boudová o svém vztahu s Janem Tunou

Znáte ji třeba jako bývalou sexy kolegyni Zdeňka Svěráka v komedii Vratné lahve, která se objevuje v jeho erotických snech. Nebo jako sestru hlavní hrdinky Heleny ve snímcích Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. A z novějších filmů jmenujme například Večírek, kde si zahrála přitažlivou, ale tak trochu jednoduchou Kozoušku.

Jestli jste milovníci divadla, moc dobře víte, že je Nela Boudová také skvělá divadelní herečka. Excelovala například ve Večeru tříkrálovém v rámci tradičních Letních shakespearovských slavností, hraje v pražském Divadle Na Jezerce, v Komorním divadle Kalich, v Divadle Palace a v Divadle v Řeznické. Navíc byla dlouhé roky členkou Činoherního klubu, kde ukončila svou činnost v minulé sezoně.

Jak se má, proč ji tak nadchl životní koučink, jak se pracuje s vlastním synem, jaký je její vztah s Janem Tunou… O tom všem a spoustě dalších věcí jsme si s Nelou Boudovou příjemně popovídaly.

Když jsme se domlouvaly na rozhovor, měla jste těsně před odletem na Bali, kam jste jela jako koučka v rámci svého workshopu. Jaké to bylo? Říkala jste, že to bude vyloženě babinec…

Už jsem pár týdnů zpátky doma a samozřejmě mám pocit, že už je to dávno, co jsem na Bali byla, protože jsem od návratu v jednom kole. Ale ano, byl to babinec. Workshop samozřejmě můžou absolvovat i muži, ale já jsem se rozhodla, že na Bali chci ryze dámskou společnost, takže jediný chlap, který tam byl, je můj syn Dalibor. Je také kouč a koučovali jsme tam vlastně spolu.

Proč se workshop konal zrovna na Bali?

Ten workshop se jmenuje Objevte a naplňte své sny a předal mi ho Vladimír Ekart, jehož trénink elitních koučů už třetím rokem navštěvuju a s jehož školou úzce spolupracuju. A podle mě, když člověk vyjede mimo Evropu, je někde na ostrově, tak tam má ideální podmínky pro to, aby se na svůj život podíval s nadhledem. Protože svůj život nechá daleko a své samozřejmě udělá i sluníčko, oceán, jiné jídlo, jiná kultura… Máte tam skutečně obrovskou šanci se na svůj život podívat z úhlů a směrů, které vás doposud ani nenapadly. Cestování a jiné kultury rozšíří naše vnímání.

Jste herečka. To je to, co si každý vybaví, když se řekne Nela Boudová. Ale jak se herečka dostane ke koučování?

Před třemi a půl lety jsem jela právě s Vladimírem Ekartem na jeho kurz Objevte a napište své sny na Srí Lanku. Byla jsem tam i se synem, kterému tehdy bylo devatenáct. Oba jsme tím kurzem prošli a já jsem byla fascinovaná, co všechno jsem sama v sobě objevila a jaké otázky jsem si začala klást. Říká se, že kvalita našeho života je odvislá od otázek, které si klademe na každodenní úrovni. A tím teď nemyslím otázky typu, co budu zítra vařit nebo jaké si koupím nové šaty…

Vladimír Ekart tehdy zrovna otevíral školu koučů, tak jsem k němu i se synem automaticky nastoupila. Šla jsem tam ale primárně kvůli sobě, protože mě zajímalo, co se o sobě dozvím. A učení mě úplně nadchlo. A po půl roce až osmi měsících jsem si říkala, že by byla škoda, kdybych ho nepředávala dál. A naprosto mě to pohltilo, je to moje vášeň a je jasné, že studovat už budu do konce života, protože růst je základní lidská potřeba a pro mě je vyloženě určující.

Studovat jste začala v době covidu. Mělo na vaše rozhodnutí vliv i tohle?

Pro studium jsem se rozhodla už před covidem, ale ta doba mi samozřejmě nahrála v tom, že byla zavřená divadla, nehrálo se, tak jsem měla čas a možnost ponořit se do studia. Myslím, že v normálním provozu bych nebyla schopná zaobírat se tím tématem skutečně do hloubky.

Takže se u vás potvrdilo klasické pořekadlo, že všechno špatné je vždycky pro něco dobré?

Asi ano, i když zrovna tohle pořekadlo já tedy moc ráda nemám. Věřím totiž na to, že si realitu vytváříme sami. Ale je pravda, že covid byl velmi specifický, a doufám, že už se to nebude opakovat. Ale pro mě – a asi i pro spoustu jiných lidí – byl vlastně i prospěšný. Čímž nechci znevažovat to, kolik ošklivých věcí přinesl, že lidé měli obrovské starosti a trápení, zdravotní i existenční. Ale také to pro řadu lidí byla možnost, jak se poprvé ve svém životě na chvíli zastavit a podívat se na svůj život jiným způsobem. A to může být fajn.

Koučování nejen studujete, ale už máte svou praxi. Kdo jsou vaši klienti a s čím jim pomáháte?

Převážně to jsou ženy, ale mám i dva muže. Upřímně jsem si myslela, že budu s klienty především řešit vztahy, i když k těm se často dostaneme. Nejčastější scénář jsou asi ženy kolem padesátky, které se najednou ocitly v jakémsi prázdném hnízdě. A nevědí co s tím. Protože doposud jim život vlastně pořád někdo lajnoval. Odmala jim bylo vštěpováno, že po základce půjdou na střední, pak možná na vysokou, pokud ne, tak se asi vdají a budou mít děti. A je jejich úkolem děti vychovat. A když to je najednou hotové, děti vyrostou a odejdou, ženy velmi často přepadne pocit, že teď vlastně nemají pro co žít, nevědí, co by je v životě mohlo těšit.

Dost často se k tomu přidá i rozpad letitého vztahu, který právě tuhle životní změnu neustál. Ženy mají nízké sebevědomí, ztratily smysl, nevědí, co se sebou a svým životem. Jenže někdy úplně stačí se jen rozpomenout, co chtěly v životě dělat předtím, a odhodlat se učinit nějaké kroky, aby se do té doby vrátily. Ale paušalizovat se samozřejmě nedá, variabilita toho, co lidi trápí, je obrovská.

Říkala jste, že to začalo na Srí Lance, kde jste se o sobě dozvěděla spoustu věcí. Jaké třeba?

V prvé řadě mě uchvátilo, jak se dá pracovat s vlastní myslí, se vzorci, které jsem si do té doby moc neuvědomovala, i když je v sobě každý máme a pořád je opakujeme. A že se ty vzorce chování a jednání dají přepsat, aby vám život lépe fungoval. Vlastně jsem tam zjistila, že se můžu změnit, posunout se, kam já budu chtít, že jsem tvůrcem svého života. Ne že bych se předtím cítila jako oběť, k tomu jsem tendence nikdy neměla, ale spíš jsem do té doby nechápala, jak moc můžu mít život ve svých vlastních rukách.

A co jste tedy ve svém životě změnila?

Především jsem si uvědomila, jak krásný život vlastně žiju. Jsem absolutně přesvědčená o tom, že si svoji realitu tvoříme sami a že přitahujeme to, co sami vyzařujeme. Jak uvnitř, tak venku. Nejde o to, to pochopit, ale zažít, pocítit do poslední buňky. Dělám si vědomě dobře, neustále si ověřuju, zda jsem spokojená, sama sebe se ptám, jestli to a to opravdu chci, zda mi to takhle vyhovuje, zda by to třeba nešlo udělat lépe, jinak a já bych se pak cítila ještě lépe. Ptám se také sama sebe, jaké vztahy vytvářím – a tím myslím všechny vztahy. Díky studiu se mám víc ráda a jsem k sobě i okolí méně kritická. Když změníme svůj vnitřní software, změní se i realita kolem nás. Přijdou nové zážitky, výzvy, lidé, mně třeba do života vstoupil nový partner.

Novým partnerem myslíte Jana Tunu, který tedy už zas tak nový není. Jste spolu asi dva roky. Jaký je váš vztah?

Krásný, jindy šílený. Náš život je tak trochu houpačka, ale určitě jsme se nepotkali náhodou. Myslím, že si zrcadlíme spoustu věcí. Oba jsme hodně vyhranění, což je pro oba náročné. Honza si dělá velmi často legraci, že je můj nejtěžší koučovací případ, a já na to říkám, že to má tedy pravdu… Ale díky němu jsem objevila spoustu světů, emocí, naučila jsem se věci pouštět, což je pro spokojený život hodně důležité. Není den, kdy bych se na něj netěšila.

Říkáte, že vás Honza naučil věci pouštět. Co tím myslíte? Že vás naučil občas nad něčím jen tak mávnout rukou?

Jsou věci, které Honzovi nevysvětlíte, musí si na ně přijít sám. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že ne ve všem vnímáme svět stejně. A to, co mi dřív dělalo problém pustit, tam, kde bych znova a znova vysvětlovala, vztekala se, tak to prostě nechám být. Naučila jsem se nereagovat na všechno. Myslím, že on to má podobně. Honza z mého úhlu pohledu často řeší věci v naprosto nesmyslný čas a rozvrhuje si ho – podle mého názoru – nefunkčně. Jemu to ale nějak funguje… No a já zaměřuju pozornost jinam. Někdy si to dávám jako mentální trénink. (smích)

Říkáte, že jste oba hodně vyhranění a že to bývá těžké. Takže to u vás někdy vře? Někdo si možná myslí, že když jste kouč, výměny názorů jdou mimo vás.

Kouč možná jsem, ale nejsem osvícená ani anděl. A i ti by měli co dělat! (smích) Pravda je, že oba jsme jako rychlovarná konvice, ale začínáme se znát a nebereme věci tak osobně jako dřív. Honza mívá období, kdy chce být sám, no a já zase velmi často měním plány a on z toho šílí.

Já bych se teď ráda dostala k tématu mateřství, které v rámci koučování určitě také řešíte. A sama jste matka. Máte dva vlastní, již dospělé syny a před pár lety jste si do pěstounské péče vzala holčičku.

No, teď přichází do puberty, takže je to trochu náročné. (smích) Ale zas mám dobrou radu pro všechny rodiče puberťáků, která i mně moc pomohla. My rodiče totiž toužíme u svých dětí po lásce a spojení, aby to i v pubertě bylo jako dřív, když byly děti malé. Ale v téhle době to chce něco jiného. Musíte svému pubertálnímu dítěti dát významnost. Zapojit ho do nějakých akcí a činností, kde se bude cítit významně, důležitě. To vztahu mezi rodičem a dítětem neuvěřitelně pomáhá.

To zní moc dobře… Co vás před několika lety, na prahu padesátky, vedlo k tomu, vzít si do pěstounské péče dítě?

Už když mi bylo asi patnáct let, tak jsem si říkala, že jestli se mi jednou bude dobře dařit, tak si určitě vezmu nějaké dítě z dětského domova. Vlastně by se to dalo nazvat pubertálním snem, ale tak to úplně nebylo, spíš jsem asi odjakživa cítila nějaký dluh či vděk vůči životu, který takhle budu moci alespoň částečně splatit. Mám kamarádku v dětském domově, a právě když se mi blížila padesátka, říkala jsem jí, že si ještě dávám tak půl roku, jestli se tam objeví nějaká holčička, ale že po padesátce už do toho nepůjdu. A chvilku před padesátými narozeninami mi do života přišla Saša.

Jak se buduje vztah s dítětem z dětského domova?

Saša je určitým způsobem moje spřízněná duše, jinak by se ke mně nedostala, o tom jsem přesvědčená. Ona mi sama řekla, že když mě poprvé uviděla, že hned věděla, že si ji odvedu. Je to vlastně jako s mužem, byla to prostě láska na první pohled.

Z různých fotek a článků mám pocit, že spolu moc hezky fungujete, že je Saša váš velký parťák. Na hodně akcí chodíte spolu.

Určitě. A mimochodem tehdy na té Srí Lance byla Saša také se mnou. A jak je u nás doma koučování velké téma, je už i pro ni přirozené si neustále povídat o hlubokých věcech, o tom, co se uvnitř nás děje… A to mi přijde moc fajn. Protože když má třeba nějaký problém, něco ji trápí, tak vždycky rovnou říká, že se nechá odkoučovat a že až bude velká, také bude koučka a podobně. A když se třeba nechovám úplně perfektně, což se nechovám, nejsem svatá a i mně někdy bouchnou nervy, křičím a podobně, tak její nejlepší argument je, že se na mě podívá a zeptá se: „Takhle se chová koučka?“ Přesně ví, jak na mě.

Když už je řeč o mateřství nebo rodičovství… Vy máte tři děti, Jan Tuna čtyři, což je dohromady sedm dětí. To je asi úplně jiný level rodičovství?

Dohromady se vídáme málokdy. Novinářka a cestovatelka, tanečník a kouč, violoncellista. Tihle tři už vylétli z hnízda. A pak jsou tady ještě čtyři, kteří se na let teprve chystají. Studentka tance, dvě holky, které právě teď čekají přijímačky na střední školu, a jeden gymnazista. To je naše smečka, ale všech devět se nás sejde dohromady opravdu výjimečně, respektive zatím se to povedlo jenom jednou před dvěma lety u Honzy na zahradě u táboráku. V různých skupinách se ale vídáme poměrně pravidelně a často. Každopádně je to velká jízda. Honza si myslí, že není těžší úkol na světě než vychovávat děti, já si myslím, že není nic těžšího než mít funkční partnerský vztah.

Ne že bych se chtěla vracet do vašeho dětství, ale jedna věc mě přece jen zaujala. Po tatínkovi máte tuniské kořeny. A Tunis, to je tak trochu exotika, jiný životní temperament. Máte tedy něco z tuniského naturelu v sobě?

To jistě ano. Možná určitý druh choleričnosti, který jsem se musela naučit zvládat. Rychle vylítnu a rychle se zklidním. Ale spíš to patří k minulosti – s věkem a tím, že na sobě pracuju, se to zmírnilo. A temperament vybouřím na jevišti. S mými kořeny určitě souvisí i to, že mám ráda teplo a slunce. Když jsem půl roku bez tepla, oceánu nebo moře, trpím.

Takže jste ten typ, co na otázku „moře, nebo hory“ jednoznačně odpoví, že moře?

Se mnou je to asi složitější. Já miluju moře i hory, protože moc ráda lyžuju. Ale asi kdybych si opravdu musela vybrat, což naštěstí nemusím a můžu si dopřát obojí, tak bych asi přece jen zvolila spíš moře.

Kdybych se vás zeptala, co jste víc, jestli herečka, nebo koučka, co byste mi řekla?

To je otázka, kterou zrovna teď zkoumám, takže vám na ni zatím nedokážu odpovědět. Říká se, že každý člověk může být super skvělý jen v jedné věci. Což je logické, protože když všechny síly napneme jedním směrem a nenecháme se rozptylovat ničím dalším, má to větší efekt. Já se učím „být přítomností“, jak na jevišti, tak v koučovacím křesle, na obou místech je mi dobře, ale jak to bude dál, to teprve zjišťuju. Důležité je mít pocit, že jdu s časem.

Takže je ve hře varianta, že byste s herectvím skončila a věnovala se jen koučování?

Teď mám období, že si život bez hraní úplně představit nedovedu, i když po covidu jsem si to uměla představit velmi dobře a bylo těžké se zase k hraní vrátit. Zalíbilo se mi, že mám volné večery, čas na partnera a děti i čas na studium. A když se částečně otevřely hranice, měla jsem čas i cestovat s dcerou. Ta měla online školu a společný čas nás hodně sblížil. Teď je zase vše ve starých kolejích, po večerech hraju a přes den koučuju. Do budoucna bych ale chtěla mít víc volných večerů, proto jsem i nějaké hry odmítla.

Když zůstaneme u herectví, jedna věc je to filmové či televizní, druhá pak to divadelní. Co je pro vás zásadnější?

Určitě jsem toho zas tolik nenatočila, zato s divadlem jsem v kontaktu skoro denně. Pohybovat se po jevišti je pro mě něco absolutně přirozeného. Divadlo je živost, divadlo je prostě můj život.

A dají se znalosti z koučinku využít v herectví a naopak?

Koučování mi pomáhá při učení herectví nebo když učím na Pražské konzervatoři dabing. Samozřejmě poznám, že studenti mají třeba nějaké vnitřní bloky, strachy, bojí se neúspěchu, a já možná lépe vím, jak je odblokovat nebo motivovat. A opačně? Tak třeba když mám workshopy a přednáším před větším počtem lidí, pomáhá mi, že mám určitou rétorickou průpravu, že jsem zvyklá na publikum. Je fajn zkoušet propojovat různé světy.

Podařilo se vám propojit svět koučinku i s rodinným životem, protože váš syn se stal vaším kolegou. Studujete stejnou školu koučování, pořádáte spolu workshopy. Napadlo by vás tohle vůbec někdy?

Vůbec, absolutně nikdy! Vždyť vystudoval tanec a věnuje se tanci, ale když dodělal konzervatoř, řekla jsem mu, jestli chce jít na vysokou, nebo studovat se mnou u Vladimíra Ekarta. A on si vybral druhou možnost a podle mě to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké mohl udělat. Vzájemně se držíme, jeden druhého povznášíme, řekla bych, že není nic hezčího než pracovat se svým dítětem.

Jedna z věcí, na které spolu se synem pracujete, je příprava workshopu na téma: jak se naučit tančit se svými strachy. Každý samozřejmě nějaké strachy má, ale mě by zajímalo, čeho se bojíte vy. Co je ten váš strach, se kterým se musíte naučit tančit.

Nejsem typ ustrašeného člověka, který by si v hlavě vytvářel strachy. Umím vědomě zaměřovat pozornost jiným směrem, vím, že mi strach nic nepřinese. Ale když se na to ptáte, bojím se toho, čeho asi i spousta jiných lidí. Osudové události, jež vám zničí život, který máte. Přestože věřím, že jsme do obrovské míry tvůrci vlastního života, myslím, že určité věci jsou dané. Věřím, že duše si přišla právě pro tuhle zkušenost.

Ale i strach k životu patří: Je správné se určitých věcí obávat, ne?

Jistě, strach nám slouží k tomu, abychom neskočili ze střechy nebo se nerozeběhli proti zdi. To jsou strachy, které potřebujeme. Ale pak je spousta strachů, které nám moc dobře neslouží. Lidé se nejvíc bojí asi dvou věcí – že ztratí věci, které již mají, nebo že nezískají to, co by chtěli. Takže než aby se rozhoupali k akci, zamrznou a doufají, že tím neztratí to, co mají, a že mezitím třeba přijdou na něco, co jim pomůže dostat to, co chtějí. Ale tak to nefunguje. Jediný způsob, jak se můžeme vyrovnat se strachem, je udělat to i přesto, že máme strach. Tomu se říká odvaha a ta se musí cvičit.

Že v rámci koučování chystáte se synem workshop, už víme, ale co plány v rámci herecké profese. Tam chystáte něco nového?

Chystám. S režisérem Viktorem Taušem máme divadelní plány, ale zatím o nich nemůžu mluvit.

Ale na závěr by to chtělo něco, o čem mluvit můžete. Třeba vaše nejnovější hra?

Moje poslední premiéra je hra Matěje Balcara Občan první jakosti v Divadle Na Jezerce, což je moc hezká politická satira o tom, jestli má každý člověk právo volit. A já jsem ráda, že konečně nehraju jen ve vztahové hře nebo v třeskuté komedii. Přitom i tohle je komedie, ale na totálně pravdivém základě. A myslím, že je skvělá.

Češi mají na herečky štěstí. Rozhodně se můžeme pyšnit spoustou krásných a talentovaných žen. Třeba Carmen Mayerová: Rozhovor o 50leté lásce s Petrem Kostkou, výchově dcer, odcházení její maminky i o divadle