Článek
Na randění dnešních 20+ mě nejvíc udivila jedna věc. Můžou se scházet i řadu měsíců, přespávat u sebe, vypadat navenek jako pár, poznat navzájem svoje rodiče i kamarády, pečovat o toho druhého, když onemocní…, a přesto to nemusí být chození. Chození to je, teprve když si navzájem řeknou, že spolu chodí. Než k tomu dojde, přinejmenším jeden z páru se dost dlouho může cítit nesvůj, protože pořád neví, na čem je.
Podivila jsem se nad tím i nahlas a dcera se mě zeptala: „A jak vy jste teda poznali, že spolu chodíte, když jste si to neřekli?“
„No to bylo přece jasný!“ opáčila jsem s převahou, jenže pak jsem se zarazila. Protože ne, vůbec to nebylo jasný.
Určitě se to nepoznalo podle sexu. I „za nás“ samozřejmě existovaly úlety na jednu noc.
„Neměli jsme mobily a často ani pevnou linku,“ vzpomněla jsem si. „Takže na každým rande se muselo dohodnout další rande. A když jich bylo víc po sobě, tak už to bylo chození.“ Ale pak jsem ten argument sama zavrhla. Co všechny ty vztahy, které se vynořovaly ve škole, v hospodě, v partě? Tihle lidi si žádné oficiální schůzky domlouvat nemuseli, a „pravidlo třetího rande“ jsme znali maximálně z amerických filmů.
„Možná,“ zaváhala jsem, „že se to poznalo podle toho, že jsme se začali scházet zvlášť, ne v partě.“ A vzápětí jsem si musela přiznat, že to taky nebyl zrovna spolehlivý rozpoznávací signál. Když někoho po půlnoci táhnete z hospody, protože není schopen sám dojít na noční tramvaj, počítá se to jako „scházení zvlášť“?
„Určitě už to bylo chození, když nás ten druhý představil svým kámošům,“ prohlásila jsem. A pak jsem si vzpomněla, jak mě jeden „můj kluk“ představoval kámošům jako „svoji studentku“.
Lehce mě zamrazilo. Kolikrát jsem si v těch dvaceti a něco jenom namlouvala, že s někým chodím, ale ve skutečnosti jsem jen uvízla v nějakém prekérním situationshipu, nevztahu, který jsem nedokázala rozpoznat jen proto, že to slovo tehdy ještě neexistovalo? Protože chodit s někým, mít „svého kluka“, pro mě byla naprosto zásadní věc. Někdy důležitější než ten kluk sám o sobě.
„S tvým tátou jsme začali bydlet asi měsíc po tom, co jsme se seznámili. Takže pak už bylo jasný, že spolu chodíme,“ uzavřela jsem to téma. Ale nejistota ohledně předcházejících přelétavých známostí v mých dvaceti přetrvává. Chodili jsme spolu vůbec?
Možná, že říct si to navzájem není vůbec špatný nápad.
