Článek
Přestává se jim dostávat respektu, nebo ho mají jen v podobě jakési shovívavé lítosti či starostlivosti, která to vše jen maskuje. Starým lidem je upíraná schopnost správného úsudku, orientace. Když to řeknu natvrdo: přestávají být pro své okolí plnohodnotnými lidmi. To vše se děje pod rouškou láskyplné péče a ochrany. Zabíjí je to. Nemohou se totiž nijak bránit.
Nemusí být jednoduché starým lidem naslouchat, chápat je, uznávat jejich názory, které se nám rády jeví, jakože jsou mimo. Ale skutečně jsou tak nehodnotné? Proč jim nedokážeme věnovat stejnou pozornost jako třeba malým dětem, jejichž žvatlání nasloucháme bez dechu? Stejně jako kvílení psích mazlíčků. Opravdu teď nemluvím o nedostatku hmotné či zdravotní péče. Mám na mysli zájem. Ten skutečný. Zájem o člověka. O celou jeho osobnost.
Starým lidem dává jejich okolí jasně najevo, že jejich platnost vypršela. A přitom člověk, zvláště pak ženy, tolik potřebuje mít pocit, že je něčím prospěšný, užitečný, zajímavý, že jeho život někomu k něčemu je. Je v nás jakási neutuchající touha po užitečnosti. Právě ta je starým lidem hojně odepírána a žádný zákon na světě nedokáže přikázat jejich okolí, aby je bralo smrtelně vážně, a málokdo se jich chodí ptát, co si myslí, nebo je žádá o radu či o pomoc.
Pomáhá se přece jim, radí se jim a očekává se, že to budou s vděčností přijímat, mlčet a případně vzpomínat. Ale co když jejich názory na současnost nejsou senilní, jen jiné, opřené o dávnou lidskou zkušenost, která se sice poněkud liší od té naší, ale to jí nikterak neubírá na důležitosti.
Ze svého dětství mám jednu až děsivou vzpomínku, která je výmluvnou ilustrací toho, co tu popisuju. Jednu moji malou sousedku z domu, se kterou jsem si chodila hrát, hlídala zrovna babička. A dívenka se v zápalu našeho skotačení počůrala. V předsíni. Zůstala tam loužička. Zrovna když se vrátili rodiče. Pokárali holčičku, jak se tehdy dělávalo: V předsíni se nečůrá! A ona odpověděla, že to byla babička. Rodiče jí uvěřili. Vzpomínám si, jak to ta stará žena beze slova utřela, a já viděla, že pláče. Otřáslo to mnou. Jak tomu mohli ti rodiče věřit? Inu, protože byla stará.
Jak píšu, žádný zákon tohle asi neupraví. Narovnání těchto křehkých věcí je na nás. Na rodině. Tam totiž všechno končí i začíná.
