Hlavní obsah

Nemají bydlení ani výdrž, zato umějí žít. Mileniálové už brzy ovládnou svět

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vyrostli s internetem, milují cestování a práce jim musí dávat smysl. S rodinou nepospíchají, zato na vzdělání kladou důraz. A to, že vysokoškolačky co do počtu předběhly vysokoškoláky, má vliv na mnohé. Občas jim chybí výdrž, spoléhají na podporu rodičů. V čem jsou mileniálové přínos a na čem by měli zamakat?

Článek

Mileniálové neboli generace Y jsou lidé narození v letech 1981–1996. Právě teď jsou v produktivním věku a zanedlouho budou převažovat mezi pracujícími. Proto je fajn si připomenout jejich potenciál a možnosti. Navíc jsou to silné populační ročníky a to hraje roli jak na trhu práce, tak například v politice, kde je jejich hlas silný.

Jaké jsou názory na mileniály

Sociolog Petr Kubal říká, že na mileniály společnost nejčastěji nahlíží třemi způsoby:

  • Liberální pohled: Je to pozitivní nová síla nezkažená dědictvím minulosti, otevřená a liberální. Cestují, umějí jazyky a Česko usadí pevně v demokratickém prostoru.
  • Konzervativní pohled: Jde o úpadkovou generaci, flákače, kteří jedí avokádové tousty, pijí předraženou kávu a nikdy si nenašetří na vlastní bydlení.
  • Radikální pohled: Jde o tzv. sinking generation (česky lze říct potápějící se generace), kdy dva lidé v domácnosti dají dohromady jeden slušný plat. Dopadají na ně krizové jevy současného světa a systému.

V čem jsou mileniálové jiní

Generace Y vyrůstala v době technologického rozvoje a rozvoje internetu. Alexandra Filipová, odbornice z Externipersonalista.cz říká, že se „nebojí kliknout“ a s technologiemi jsou jedna ruka: „Generace před nimi se zaměřovala spíš na velký objem práce a dodržování pravidel. Pro mileniály je důležité učit se novým poznatkům a nebojí se z práce odejít, když je nenaplňuje. Nesetrvávají jen kvůli ‚hezké praxi‘.“

Podle sociologa Michala Šoltése je jedním z mezigeneračních rozdílů pokles uzavírání manželství: „Lidé v generaci Y se ve sledovaném věku vdávají a žení méně často než jejich rodiče v generaci X. Zatímco v generaci X bylo vdaných 65 % žen, v generaci Y je to již méně než polovina, 46 % žen. Ještě méně ženatých je mezi muži.“

Generace Y vyrůstá podle sociologa v materiálně zajištěnějším světě, kdy bylo samozřejmé mít počítač a jezdit na zahraniční dovolené, což je dané bohatstvím celé společnosti. Ale i když jsou na tom finančně slušně, potýkají se s nedostupností bydlení a postupně je zasahuje nejistota do budoucna.

Foto: Alex Gukalov, Shutterstock.com

Je otázka, zda mileniálové otálejí se sňatky, nebo spolu žijí, ale nepotřebují na to „papír“Foto: Alex Gukalov, Shutterstock.com

Ženy mileniálky? Stále vzdělanější

Jestli má generace mileniálů šanci něco změnit, je to vnímání a postavení žen ve společnosti. Michal Šoltés uvádí, že „především ženy v generaci Y jsou vzdělanější než muži, což je sice ve světě normální, ale u nás je to v zásadě první generace. Má to vliv na párování, zakládání rodiny, rozhodování mezi kariérou a dětmi…“

V generaci Y tak na třetinu vysokoškolsky vzdělaných žen nezbyde vysokoškolsky vzdělaný muž, tudíž bude důležité změnit rodinnou politiku i vnímání rolí v rámci rodiny: žena už nebude ta, kdo pečuje o děti, a muž živitel.

Na čem by měli mileniálové zapracovat

Již brzy budou tvořit převážnou část populace v produktivním věku a je důležité se na ně zaměřit. Co generaci Y podle Alexandry Filipové chybí, zvláště mladším ročníkům, je výdrž – schopnost něco vydržet či překonat: „Tam jsou ještě velké mezery, obzvláště když je i v dospělosti podporují rodiče…“

A že se o nich říká, že nechtějí pracovat? Tímto fenoménem se už pár let zabývá Martin Buchtík, ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM, a podle něj je to něco, co se o mladých říká stále: „Toto žehrání ale provádí většinou ti, kteří tvrdě pracují, vybudovali kariéry a čekají, že to ostatní budou mít stejně. V 19. století se pracovalo 14 hodin denně, šest dní v týdnu. Chtěli bychom se tam vrátit?“ ptá se Martin Buchtík a dodává: „Poslední změna pracovní doby u nás nastala koncem 60. let, kdy jsme se ustanovili na 40 hodinách týdně. Není čas na další změnu?“ Možná jsou mileniálové generace, která ukáže, že pracovat o pár hodině týdně méně znamená získat čas na sebe.

Načítám