Výlet do vlastního nitra: Podlehněte kouzlu tak trochu jiného cestování a uzdravte svá duševní zranění

Začínáme cestovat jinak. Místo zážitků zvenčí objevujeme svůj vnitřní prostor. Spirituální cestování není dovolená v běžném slova smyslu – jde o vnitřní výpravu, která většinou otřese starými vzorci, pomůže uzdravit duševní zranění a otevře jiné vnímání života.

„Získáte zcela nový a zároveň velmi obohacující náhled na svoji osobnost jako takovou. Poznáte se, ale zcela jinak, přeskládáte se, pochopíte a dostanete náhled na něco většího, než jste vy sami. Uvědomíte si, že vás něco řídí, a je to velmi silné a zároveň transformující. Někdy cítíte úlevu, jindy bolest. Záleží, v jaké fázi procesu se zrovna nacházíte,“ mluví o důvodech přitažlivosti spirituálního cestování koučka a lektorka ženských retreatů Petra Janíčková ze Všemženám.cz.

Člověk si skrze prostředí, pohyb nebo přírodní elementy více či méně vědomě odpovídá na otázky, které jej skličují. Takový je princip spirituálních cest. „Až po deseti letech, kdy jsem navštívila Peru a prošla si ayahuascovými ceremoniemi, ke mně přišly odpovědi. Asi jsem na ně v danou chvíli nebyla připravená a musela si k nim dozrát,“ říká čtyřicetiletá Barbora. Není tedy pravidlem dostat okamžitou odpověď.

Mezi nejznámější formy spirituálních cest patří tradiční poutní stezky, jako je španělské Camino de Santiago nebo české trasy na Velehrad či Svatý Hostýn. Nabízejí prostor k usebrání, prostému bytí. Další možností jsou meditativní retreaty (pobyty zaměřené na uzdravení nitra) a tiché pobyty ve tmě, klášteře nebo v přírodě, kde se bez vnějších podnětů začne ozývat to nejdůležitější – vnitřní hlas.

>>>Na první cestě do Santiaga jsem zjistila, že je mi se sebou dobře, říká komička Adéla Elbel

Jiní volí cestu hlubší transformace skrze šamanské rituály s rostlinnými medicínami, jako je ayahuasca (psychedelikum z liány) v peruánské džungli nebo bufo alvarius (sekret žáby) v Mexiku. Tyto zážitky bývají intenzivní a mohou vést k silnému prožitku jednoty, smrti ega nebo vnitřnímu uzdravení.

Motivací bývá pocit stagnace, vnitřní prázdnoty a vyhoření, rána po silných životních otřesech nebo jen touha po změně a novém vhledu. Spirituální cesty přinášejí jinou perspektivu, vystoupíme z komfortní zóny, zažijeme ticho i neznámo – a právě to může být léčivé. „Vydala jsem se do ášramu (duchovní místo) s pocitem, že už nemám co ztratit. Vracela jsem se s tím, že všechno, co hledám, už mám dávno v sobě. Jen jsem to neviděla,“ vypráví pětatřicetiletá Eva o meditativním pobytu v Indii.

Jet sám znamená svobodu, ale i větší výzvy. Potkáte sami sebe bez příkras. Skupinové cesty naopak nabízejí prostor pro sdílení, vzájemnou podporu a zkušeného průvodce. Ve skupině se velmi často aktivují tzv. „zrcadla“, prostřednictvím kterých ve druhých vidíte sebe sama, čímž se urychluje proces poznání a člověk je schopen na své problémy nahlížet s odstupem. „Před každou spirituální cestou je důležité se upřímně zeptat sám sebe, proč chci jet, co očekávám a jaký způsob práce na sobě mi je blízký. Odborníci doporučují důkladně si prověřit průvodce rituálů i podmínky pobytu. Ne všechny rituály nebo cesty jsou pro každého. Důležitá je duševní stabilita, fyzická příprava a respekt k tomu, co se může otevřít. Nejde o turistickou atrakci, ale o práci s duší,“ shodují se průvodci transformačními pobyty.

Spirituální cesta není o útěku, ale o návratu – k sobě, k tělu, ke své pravdě. Je to pozvání k vnitřní proměně, která může změnit celý život. A na co se cítíte vy? Tichá pěší pouť, hluboký rituál v džungli nebo třeba pobyt ve tmě?

Na první cestě do Santiaga jsem zjistila, že je mi se sebou dobře, říká komička Adéla Elbel