Z koupaliště do luxusních restaurací. Které jídlo našeho dětství si vydobylo místo mezi delikatesami?

Právě nostalgie je jedním z důvodů, proč se langoš v posledních letech dostal z koupališť do restaurací. A často do těch luxusních finediningových. Šéfkuchaři stále častěji hledají inspiraci ve street foodu a v jednoduchých lokálních pokrmech, které kreativně povyšují na gastronomický zážitek. Stále častěji nahlížejí i do zdánlivě nepříliš atraktivní středoevropské kuchyně, která nese genetický kód rakousko-uherské gastronomie.

Langoš má v očích šéfkuchařů evidentně potenciál – je to jídlo s charakterem a jasným názorem. Zároveň může posloužit jako „univerzální nosič“ pro řadu dalších komponentů a chutí. Každopádně stále je to „jen“ těsto a tuk.

Langoš byl dlouho synonymem „prázdnin u Balatonu“. Výraz „láng“ znamená maďarsky plamen, což napovídá, že langoš nebyl odjakživa smažený. Když se kdysi jednou týdně roztápěla pec na chleba, oddělil se kus chlebového těsta, vytvarovala se placka a upekla se v peci. Možná na tom nesli svůj díl i Turci, kteří v Uhrách pobývali od 16. století a pekli si tu své placky z těsta.

Každopádně tak, jak se vyvíjelo domácí vaření a vybavení kuchyní, proměnil se i langoš: z pece se přestěhoval do hrnce s tukem, respektive do fritézy. Nízké vstupní náklady – v původní receptuře je pouze mouka, voda a droždí – a díky fritovacím vanám i snadná příprava, pak udělaly z langoše streetfoodový hit.

U nás renesanci langoše odstartovala dvojice kreativních šéfkuchařů ze stáje Ambiente Jiří Horák a Tomáš Valkovič. Během covidového období rozjeli v Praze punkový pop-up s langoši. Pod názvem Langoš Fry Day se pak asi desetkrát do roka se svými langoši objevili na různých akcích. Byla to vždycky událost, o které se dlouho mluvilo, na jejich langoše se stály fronty. Zakousnout jste se mohli do poctivého díla s domácím kečupem, s brynzou a slaninou, ale také s gothajem a lanýži.

Na tuhle éru pak navázal Tomáš Valkovič, když otevřel slovenskou restauraci Skô v Holešovické tržnici. Langoš dokonale zapadá do konceptu podniku, který staví na nostalgické vzpomínce na domácí slovenská jídla. Můžete si tu dát tradiční langoš s česnekem, kečupem a strouhaným sýrem, ale i langoš s kysanou smetanou, jikrami, cuketou a sýrem Hiadlovec nebo langoš s jemně nasekaným hovězím masem a osvěžující citronovou majonézou. A k tataráku se tu místo topinek podává také langoš.

A tohle není jediné místo, kam zajít na šéfkuchařsky dotažený langoš. Na menu Vinohradského Parlamentu se langoš objevuje celkem pravidelně spolu se sezonními jídly, třeba trhaným hovězím, červeným zelím a petrželovou majonézou. Existují i podniky, které se zaměřují na langoš jako na jediný produkt, například Langošérije v pražském Hloubětíně. Langoš si lze odnést domů v krabici jako pizzu a vybírat můžete z jednoduchých i rafinovanějších kombinací – s trhaným vepřovým a BBQ omáčkou, s Caesar dresinkem, římským salátem a parmazánem, se šunkou a křenem nebo se třemi druhy sýrů.

Když respektovaný šéfkuchař Yottam Ottolenghi otvíral loni v lednu v Ženevě svou první restauraci mimo Británii, zařadil na menu langoš s kysaným zelím, máslem z černého česneku, zakysanou smetanou a sýrem Chällerhocker. Vlastně každá složka pokrmu prošla fermentací, což byl důvod, proč Ottolenghi takto jídlo poskládal. Každopádně pro langoš to byla a je pocta.

Langoš v nejrůznějších podobách, úpravách a kombinacích najdeme na menu v luxusních restauracích v Berlíně, ve Vídni, ale i v Sydney (tam s ním přišel šéfkuchař Adam Wolfers, který má maďarsko-židovské kořeny). Potenciál langoše ještě zjevně není vyčerpaný, v luxusních restauracích se zabydlel sebejistě a nějaký čas tam ještě vydrží. Vzpomeňte si na to, až si ho příště budete dávat na koupališti.