Koupaliště za socialismu nebyla žádný luxus. Ke štěstí stačil řízek, langoš a barevná limonáda

Letošní léto venkovnímu koupání příliš nepřeje, ovšem kdyby se počasí umoudřilo, k dispozici je spousta možností vyžití. Kdo má děti, vybere si areál s tobogány, aktivní lidé zase místo, kde si mohou půjčit paddleboard nebo třeba zajezdit na wakeboardu. Nic takového před rokem 1989 neexistovalo. A také s občerstvením to bylo výrazně slabší. Žádná pizza, hranolky či hamburgery. Návštěvníci koupališť si častokrát museli vystačit s tím, co si přinesli s sebou.

V dobách dávno minulých se při parnech lidé koupali, kde se dalo – u rybníka, na pískovně a samozřejmě i na koupalištích. Ta často vznikala v takzvaných Akcích Z, což byla vlastně taková dobrovolně-nedobrovolná neplacená brigáda, při níž měli přiložit ruku k dílu všichni.

Vstupné na koupaliště se obyčejně pohybovalo zhruba mezi dvěma a pěti korunami, takže šlo o poměrně levnou a dostupnou zábavu. A protože občané komunistického Československa do zahraničí příliš cestovat nemohli, o prázdninách bývala u vody hlava na hlavě.

>>> Naháči, ostrý vítr a proutěné koše. Jak Čechoslováci trávili dovolenou na Rujáně v 80. letech?

„Když jsem byla holka, tak jsme se na chatě chodívali koupat do takového malého koupálka. Možná to byla původně hasičská nádrž. Ale nám to bylo jedno, hlavně že jsme mohli blbnout ve vodě,“ vzpomíná padesátnice Petra.

„Ani na větších koupalištích nebyly žádné klouzačky nebo něco podobného, ale nám k zábavě stačila stará pneumatika hozená na hladinu. Jeden z nás kupříkladu seděl nahoře a shazoval do vody ty, kteří se chtěli dostat za ním. A když nás už nebavilo plavat, tak jsme na dece hráli prší nebo kanastu.“

Kromě karet, ručníků a dek s sebou lidé na koupaliště nosívali i další věci, které také nepatřily k tamnímu běžnému vybavení – skládací lehátka, slunečníky a hlavně obří tašky nadité svačinami. Všichni totiž dobře ví, jak u vody vyhládne.

V areálech sice bývala nějaká občerstvení, ale jejich nabídka byla dost omezená. Dospělí mohli samozřejmě uhasit žízeň pivem a kromě něj se prodávala známá „barevná limonáda“ – bylo jen na strávníkovi, jestli má radši červenou nebo žlutou. Limča byla k dostání buď v půllitrových lahvích, nebo ji čepovali do papírových voskovaných kelímků.

Na některých koupalištích byl také stánek s točenou zmrzlinou, jinde se děti těšily na dodnes oblíbený nanuk Míša, Polárku či Eskymo a jejich rodiče si zase mohli dopřát třeba ohřívaný párek na tácek či klobásu.

V 80. letech pak na zdejší trh pronikly langoše, které se okamžitě staly hitem a na žebříčku nejvyhledávanějších prázdninových pochutin se drží dodnes. Občerstvení u vody nebylo ani nikterak předražené, ovšem jiným problémem byly dlouhé fronty. A právě proto vcházely rodiny do areálu ověšené zavazadly z domu.

Pokud měli dotyční zahrádku, u vody samozřejmě nemohlo chybět sezónní ovoce a zelenina. Klasikou všech klasik byl však studený řízek mezi dvěma chleby. „To jsme jedli, ať jsme šli na koupák, nebo na výlet. Dodnes je to pro mě symbol volného času v mém dětství. Rozhodně tehdy nebylo zvykem stravovat se někde po hospodách či bufetech, to byla spíš výjimečná záležitost, že jsme si něco k jídlu kupovali,“ líčí Petra, která vyrůstala na Liberecku.

Kromě řízků si pak lidé na koupaliště nosívali kupříkladu karbanátky či sekanou – rovněž mezi chleby – a chybět nemohla ani houska obložená kupříkladu turistickým salámem nebo namazaná paštikou. A když někdo dával přednost sladké svačině? Dobře posloužila doma upečená bábovka či bublanina, nebo třeba tatranka.

Jak se výletilo v 80. letech? Ruksak na záda, buzolu, tatranku, čaj do termosky a jde se!