Z lékáren do bister a kaváren. Vincentka zažívá boom! Funguje jako iontový nápoj i vyprošťovák

Zájem o Vincentku mezi běžnými konzumenty, tedy mezi „nepacienty“, už je pár let tak vysoký, že v Luhačovicích investovali před čtyřmi roky do nových technologií a začali Vincentku plnit do čtvrtlitrových plechovek. Můžete si ji tedy koupit v praktickém malém balení podobně jako oblíbené limonády. Kromě balení se ovšem Vincentka od běžných limonád liší úplně vším.

Zatímco většina výrobců nealka se snaží, aby jejich pití konzumentům chutnalo, mělo atraktivní barvu a v lepším případě obsahovalo i nějaké tělu prospěšné látky, Vincentka je taková, jaká je: bezbarvá a slaná. Když se ovšem podíváme na její složení, najdeme tam – řečeno s trochou nadsázky – takřka celou Mendělejevovu tabulku prvků. Vincentka se řadí mezi velmi silně mineralizované vody – a tady máme odpověď na to, proč je tak populární.

Funguje jako stoprocentně přírodní iontový nápoj, což ocení hlavně sportovci a také ti, kdo potřebují spravit po náročném alkoholovém večeru. V obou případech potřebuje tělo zavodnit a doplnit minerály. Sportovci se ovšem o popularizaci Vincentky zasloužili mnohem víc než pijáci alkoholu. Mají ji doma, berou si ji s sebou do fitka anebo zajdou po lekci jógy do své oblíbené kavárny na matcha latté a Vincentku k tomu.

Kromě toho, že uhasí žízeň a funguje jako doplněk stravy, umí díky obsahu jódu a fosforu podpořit metabolické a imunitní procesy v těle. To už je hezká řádka benefitů.

A chuť? Zvláštní, ale dá se do ní „vpít“. Navíc to není nic, co bychom do sebe měli lít po litrech. Doporučená denní dávka Vincentky je totiž právě ona jedna čtvrtlitrová plechovka.

A kde se vlastně tahle zázračná voda vzala? V Luhačovicích. Jde o tzv. zbytkovou mořskou vodu, která zůstala před 60 miliony let uzavřena kdesi v hloubi díky třetihornímu vrásnění a sopečné činnosti. Postupně je ovšem vytlačována vzhůru, v určitých hloubkách se potkává s přírodním oxidem uhličitým. Vzniká tak naředěná kyselina uhličitá, která dalším vzlínáním rozpouští a nabaluje minerální soli z geologických vrstev.

Ty se pak mísí pod zemí s povrchovými vodami v takovém poměru, že je pitelná a zároveň je v ní dostatek minerálních solí na to, aby měla léčivé účinky. Podobné jevy, kdy se na povrch dere desítky milionů let stará mořská voda, jsou i jinde na světě, ale zdaleka ne všude jde o vodu, která by se dala pít. V tomhle ohledu patří Vincentka mezi jedinečné prameny.

Léčebné účinky luhačovické „slané vody“ poprvé rozebírá latinský spis Tartaro-Mastix Moraviae (Moravský karabáč na usazeninu) z roku 1669. V reakci na něj nechal hrabě Ondřej Serényi upravit hlavní pramen na úpatí Velké kamenné hory. V roce 1777 pak byla ve Vídni provedena první podrobná chemická analýza luhačovického pramene, která prokázala třikrát vyšší mineralitu, než měla do té doby nejrespektovanější selterská minerální voda.

To byl dobrý důvod k tomu, začít budovat v Luhačovicích lázně. Toho se chopil Vincenc Serényi, po němž také Vincentka dostala roku 1790 jméno. O třicet let později už se minerálka začala plnit do skleněných lahví. Od roku 1820 do roku 1996 se plnírny lahví s Vincentkou rozrůstaly a modernizovaly, navzdory všem režimům a historickým událostem.

Pak se pár let nevědělo, jak to bude s Vincentkou dál, lahve se neplnily a zázračná voda zmizela z trhu. Její novodobá historie se píše od roku 1998 a v posledních letech výrazně nabírá na obrátkách. Díky tomu, že chceme stále víc jíst a pít všechno, co je zdraví prospěšné. Podzemní vodní rezervoáry jsou prý velké a stabilní, takže obavy z vyčerpání Vincentky nejsou namístě. Minimálně po několik generací.

Gastrotrendy: České kynuté koláčky válcují mnohem rafinovanější dezerty. Proč by za nimi leckdo šel až na kraj světa?